Mentální odolnost II. - Jak zvládat náročné situace a životní změny I Trime Podcast #35 s Radimem Valigurou

Podcast naleznete také na našem YouTube kanálu.

Transkript podcastu:

Michal [00:00:00]: Dobrý den, je tady další díl Trime podcastu. Tentokrát vás nečeká žádné téma z oblasti výživy nebo nutrice, ale trošku z oblasti, dejme tomu, mentálního zdraví. Mám tady proti sobě podruhé Radima Valiguru. Ahoj, Radime.

Radim [00:00:14]: Ahoj kluci.

Jakub [00:00:15]: Čau, Radime. 

Michal [00:00:16]: Dneska mi s moderováním bude naštěstí pomáhat Jakub. Možná se omlouváme za naši hlasovou indispozici, ale poslední dny Jakub přednášel tři dny v kuse, takže přišel o hlas, a já jsem v letadle chytil nějakou rýmičku. Tak snad vás to nebude otravovat. Radime, připravil jsem si tady nějaký tvůj medailonek, protože ta tvoje profese, je vždycky těžší uchopit. Přečtu to, abych se nikde nezasekl. Původně jsi působil jako tenisový kouč, dělal jsi osobně s hvězdami jako bývalá světová jednička Martina Hingis nebo olympijská vítězka Belinda Bencic. Po návratu ze Švýcarska v roce 2007 jsi se jako jeden z prvních průkopníků začal v České republice věnovat tématu mentálního koučinku a praktické aplikaci energetické psychologie do prostředí vrcholového výkonu. Jsi vystudovaný inženýr, mimo koučink a management consulting máš dvacet let praxe v oblasti energetické kineziologie, rodinných konstelací. Přednášíš na akademické půdě například s Mariánem Jelínkem, historicky prvním vysokoškolským titulem honorovém programu mentálního koučinku pro sportovce a manažery na vysoké škole Newton. Dnes tvé služby využívají sportovci a managementy firem, specializuješ se především na change management a rozvoj mentální odolnosti. V roce 2021 jsi vydal knihu se stejným názvem - kde je vše, co děláš, popisuješ to na praktických příkladech. Jsi navíc ženatý a máš tři děti. Hezký medailonek. První otázka – co je to ta energetická psychologie? Zkusíš to nějak nám vysvětlit a přiblížit?

Radim [00:01:59]: Krásná otázka, kluci. Energetická psychologie – půjdu na to oklikou. Představme si to tak, že máme dva úhly pohledu: fyziku a takový novodobý pojem, který tady sice je posledních sto let, a hlavní představitel je Albert Einstein, ale nazývá se kvantová mechanika nebo kvantová fyzika. Když se vás zeptám: kvantová fyzika – co to pro vás znamená? Dokázali byste to v pár větách říct, jaký je mezi tím rozdíl?

Michal [00:02:37]: No, asi všechno mimo takovéto naše klasické racionální přemýšlení – všechno evidence based a podobně. Jestli se chytám, tak radši nechám to vysvětlení na tobě, upřímně.

Radim [00:02:48]: Ne, ne, ne, takhle. Když vezmeme fyziku – tohle je můj úhel pohledu, jak sahá moje pochopení. Klasická fyzika, kterou reprezentuje Isaac Newton, máme zákony hybnosti – zákon síly, setrvačnosti, akce a reakce. Představme si třeba dvě kulečníkové koule, které mají objem, rozměr, hmotnost, povrch, hustotu. Když do sebe narazí, něco se stane – působí setrvačnost, gravitační síla, tíha, a vše se měří a podle těchto zákonů to dává racionální smysl. Spočítáme výsledek.

Teď si představme, že ty koule nejsou jen fyzické, ale začnou se pohybovat v prostoru a ovlivňují se nějakým způsobem – to je vysvětlení kvantové mechaniky. Když koule hodíme dolů do vody, dopadnou a začnou se tvořit kola na hladině – podle síly nárazu, výšky dopadu. Ta kola se pohybují, potkávají a dochází k interferenci – střetávání, prolínání vln hmoty. Vlny se mohou zvětšit (konstruktivní interference) nebo rušit (destruktivní interference).

Kvantová fyzika tedy zkoumá to pole vytvořené z těchto prolínajících vln. Představte si, že prší a kapky padají do vody, tvoří se kola, která se prolínají – tohle je podobné tomu, jak je vesmír tvořen kvantovým polem.

Ty jsi koule, já jsem koule, a všichni vyzařujeme energii podle toho, jak se chováme, jak se cítíme, kam směřujeme pozornost. Tyto vlny nás ovlivňují. Když tady třeba sedí třetí osoba, změní to naše chování a pocity, stejně jako jakýkoliv předmět, který se někomu líbí a druhému ne, ovlivní vnímání.

Tak vzniká ta energetická psychologie, která se zabývá méně uchopitelným pojmem – jak energie ovlivňuje myšlení, vědomí, pocity a chování člověka. Klasická psychologie zkoumá racionální rovinu, ale spousta věcí, co se nám děje, je iracionálních. Proto když víme, co se děje, můžeme to ovládnout.

Michal [00:08:37]: Já si to dovedu představit tak, že když to navážu na náš obor, tak ty jdeš podobně jako třeba Jakub v praxi – nejdeš po tom, aby ses jen zbavil příznaku, ale jdeš po příčině, aby se to už neopakovalo. To je ten rozdíl oproti klasické cestě za psychiatrem nebo psychologem. Když půjdu za tebou, tak takhle to vnímám, protože myslím...

Radim [00:09:02]: Ano, dalo by se to tak říct. Když jsem se v roce 2007 vracel do ČR ze Švýcarska, přinesl jsem metody, které tady dělám – práce s energií přes sportovní pohyb a zároveň rozumové pochopení. Čím víc jdeme do souvislostí, tím víc je to racionální, tím je pilulka menší. Ale abychom mohli kontrolovat prostor, musíme mít chuť a sílu poznávat a rozumět.

Pokud už nemám sílu, odpojím se, protože to narušuje mé přesvědčení – když to nejde spočítat, buňky to nepoberou. Abych si ulevil, vezmu pilulku. Pamatuji si, jak moje paní měla zápal plic a měla špatné svědomí z toho, že vzala antibiotika. Když jsme to probírali, dostala otázku: Měla jsi na výběr? Řekla, že ne, byla na tom špatně, ale vzala antibiotika, protože bylo potřeba řešit fyzickou rovinu.

Michal [00:10:49]: Ty hodně jdeš do praxe, pracuješ s individualitami i s firmami. Zaujalo mě, jak jsi říkal, že člověk to nejdřív potřebuje pochopit, co se mu děje. Měl jsem jednou panickou ataku – nevěděl jsem proč. Když jsem pochopil, že za to může amygdala a co to vyvolává, problém jsem během tří měsíců ovládl a už neexistuje.

Radim [00:11:24]: Super, gratuluju.

Michal [00:11:25]: To je tedy o pochopení. Když pochopím, co se mi děje, můžu to ovládnout.

Radim [00:11:39]: Ty mi pěkně nahráváš na moje nejnovější vysvětlení, co je mentální odolnost. Zabývám se tím ve vrcholovém sportu, mám za sebou 27 let profesionálního sportu. Aby se to dalo předávat, musí to být uchopitelné. Potřebujeme mít slova, umět to vysvětlit a předat.

Mentální odolnost, jak ji chápu, znamená, že když hlava zná odpověď, není důvod ke stresu. Jsme v pozici volby, jestli do toho chceme jít nebo ne. Když vím, co se mi děje a hrozí, můžu si odpovědět nebo odpovědět někomu jinému, stávám se odpovědným a mohu rozhodovat.

Lidé jsou nerozhodní, protože nemají odpovědi. Když člověk chápe racionálně, ukotví se v racionalitě, ví, co má dělat. Je jen otázka, zda chce jít do toho nebo ne.

Měl jsem příklad z letadla, kde se mi to otevřelo. Když chceš lítat a nechceš omezit život na pohyb po zemi, musíš hledat odpovědi a vyřešit problém. Nebo se rozhodneš hledat ne a zůstaneš na zemi.

Michal [00:13:43]: Doteď jsem si myslel, že Jakub je psychopat, protože se nebojí žádné nemoci a vždycky říkám: To snad není možné. Ale možná to teď víc chápu – ví, že má nad tím plnou moc a kontrolu.

Jakub [00:14:00]: Mně se ale líbí, že od tý doby můžu lítat u okýnka, takže to beru jako .. že jsem takový iluzionista.

Michal [00:14:07]: Kdykoliv letíme pracovně, on sedí u toho okýnka.

Jakub [00:14:10]: Takže mě se ta panická ataka Michalova líbí.

Michal [00:14:11]: Já musím sedět v uličce, vždycky je to obrana, aby se tohle nestalo.

Jakub [00:14:16]: Už to neměl tolik let, nevím přesně.

Michal [00:14:19]: Ne tak dlouho, ale vždy mě udivuje, jak ty problémy mají lidi a často se objevují po třicítce. Lidé ten problém vidí, řeší ho a dva roky se s tím perou. Versus - jdu s tím cílem to vyřešit, jsem rozhodnutý. Problém mi nepřijde tak velký. Jakub to vždy říká – rozhodni se, že nemoc vyřešíš, není jiná cesta.

Jakub [00:14:55]: Napadá mě rozdíl s psychologem. Ty potřebuješ spolupracujícího pacienta? Protože psycholog může předepisovat léky.

Radim [00:15:06]: Psychiatr, myslím, že ten psychiatr může předepisovat léky ...

Jakub [00:15:09]: Kdežto ty nemůžeš, ale ten psychiatr nepotřebuje spolupracujícího pacienta, předepíše silné léky, tím získá čas. Jak to funguje u tebe, když člověk nevěří tomu, co děláš, co říkáš a jenpřijde “tak jsem tady a opravte mě”. Máš s tím zkušenosti? 

Radim [00:15:34]: Zkušenosti s tím mám, většinou jsou to lidi, kteří přijdou ze zvědavosti ke mě. Ale tolik lidí pouze ze zvědavosti se ke mě už nedostatne, protože většina lidí ke mně chodí přes doporučení a musí si na mě počkat trošku. Pamatuju si jednoho klienta, který ke mě přišel, znali jsme se přes známého a chtěl si to vyzkoušet. Já říkám dobře, neodmítnu tě, přijď. Přišel, tehdy to bylo téma, že by chtěl zhubnout. Pracovali jsme na podvědomé rovině a šlo to směrem, že něco zajídá – potlačené emoce. Šli jsme po krůčku, pak odešel a po 14 dnech říká, že nezhubnul ani kilo. To jsou přesně ti lidé, kteří chtějí tabletku, která to za ně vyřeší nebo to za ně odpracuje někdo jiný. 

Ale abych ti na to odpověděl blíže a berte to zase můj pohled. Já věřím, že každý úspěch nebo neúspěch je dílo toho člověka samotného. Nikdo z pohledu duše není oběť. Pokud má někdo úspěch, je to jeho zásluha, i když mu pomáhají jiní lidé, které si vybral. Kdyby nebyl nastavený, nevybere si lidi, nepřesvědčí je ke spolupráci. Náš život si odžíváme sami. Ochota je základ, je to energetický stupeň, bez kterého to nejde.

Jakub [00:17:47]: Mezi námi jsou lidi, kteří se snaží, ale výsledek nemají. Chtějí něco změnit, ale nedaří se jim. Často je to iracionální, jak popisuješ. S tím ty pak pracuješ, protože ten člověk se pak neposune sám, nemá na to nástroje, nedává to smysl. Pomozte mi dát příklad, určitě budeš mít spoustu příkladů z praxe, kde tvoje metoda pomáhá, protože už to nejde nařídit - není time managementem nebo lepší dietou na hubnutí. To bych mohl vlastně vyprávět, že já ti dám nejlepší protokol na dietu, řeknu ti jak to nastavit, jak udělat nutriční timing, co suplementovat a stejně nebudeš mít výsledky, protože to je složitější. Tak tam vlastně pomáháš ty. 

Radim [00:18:35]: Jsem trochu rozkročenej v těchto tématech, pohybuju se v širokém spektru zleva doprava. Chodí ke mě různé typy lidí, ať už individuálně, ale živí mě hlavně práce s týmy, ve firmách, klubech. Mám dva typy klientů – první, kteří ví, že mají problém a chtějí pomoc, a já jim dokáži nějak pomoct, nasměrovat je. A pak je druhý typ lidí, kteří žádný problém nemají. Vše jim funguje, zdraví jsou, ale chtějí se rozvíjet. Ti druzí potřebují téma, které se vytvoří, aby se posunuli dál.

Michal [00:19:46]: Že se staneš jeho trenérem?

Radim [00:19:48]: Ano, je to řekněme výsledkově orientovaná spolupráce. Jde to více do duchovní sféry. Jde o důvod, proč se rozvíjet. Základní věci jako zdraví a rodina lze "naboostovat", ale životní energie se uvolňuje rozvojem. Mám teorii, že když se člověk přestane rozvíjet, zavírá se kanál životní energie. To je v podstatě důvod, proč mají lidé pocit, že mají nenaplněný život. cítí se nenaplněně.

Mám klienty podnikatele, kteří mají vyděláno a řeknou si tak a mám hotovo. Prodají firmy, většinou to vypadá, že po půl roce je potkáte opálený, vysmátý z posiloven, mnohdy mladá přítelkyně, nové auto. A dalšího půl roku je vidíte v té stejné roli, ale už tak nesvítí, už nejsou tak šťastní. Buď začnou nový projekt, nebo je vidíte naopak někde po barech a kdo ví kde ještě. To je právě ten důvod, člověk potřebuje k životu kvalitní energii, kterou získá poznáním a rozvojem, tedy prací na sobě – vystupování z komfortní zóny.

Michal [00:21:48]: Několikrát jsi zmínil podvědomí. Pracovali jsme na příkladu psa – někdo se ho bojí, někdo ho jde hned pozdravit a pomazlit se. Tohle je racionální věc jak říká Jakub, je to šelma. Proč to vidíme každý tak odlišně, když oba vidíme stejného psa?

Radim [00:22:22]: Proto jsem začal složitě fyzikou a kvantovou mechanikou. Kvantová mechanika je neuchopitelná, ale když člověk pochopí to racio, pochopí, jak se dají měnit věci svojí pozorností.

A tady ten příklad, který jsem vykládal, ten pes, je krásně uchopitelný příklad, aby člověk věděl co může ovlivňovat – máme rovinu vědomou, podvědomou a tělesnou rovinu. Přirovnávám je ke skupenství –plyn, kapalina a skupenství hmota. Hmota je tělo, kapalina je naše emocionální rovina a plyn jsou naše myšlenky. Myšlenku zhmotňujeme, zabalíme do slov anebo činů, že ji předvedeme nebo vykonáme. Jinými slovy zhmotníme, dostaneme z úrovně plynu, do úrovně hmoty. A teď se bavíme o tom, jak probíhá vnímání člověka. 

Příklad: je mi 6 let, jdeme s maminkou do parku a najednou se odněkud vyřítí štěně vlčáka. Najednou to štěně na mě skočí, dá mi packy na ramena a protože je větší než já, povalí mě, začne olizovat a třeba začne vrčet. A samozřejmě co to se mnou udělá, tak já jako děcko, které tomu nerozumí, nemá ten intelekt na to, vidí, že je to bestie veliká, která je větší než já, tak já začnu brečet a bát se, vyvolá to ve mě pocit strachu. No a pocit je nějaké vnitřní rozpoložení, ze kterého vzniká emoce. A emoce už je nějaké kvantum energie a v tu chvíli ta emoce se mnou rezonuje, nějak ve mě probíhá. Začnu se třást, plakat, maminka kopne do psa, vynadá páníčkovi, který se sice omlouvá - to jejen štěně, nevadí, nevadí. Ale co já kluk, já prostě v 6 letech nemám pochopení, že je to štěně, já prostě vidím obrovského psa, který je větší než já. Takže logicky já v těch 6 letech nerozlišuju, nedokážu racionálně uchopit. Takže přijde emocionální reakce, která vzniká v limbickém systému a plazím mozku. Ale protože spěcháme do školky, není čas a maminka není vzdělaná tady v těchto věcech, dělá to intuitivně. Vidí, že se mi nic nestalo, opráší mě ve spěchu, odvede pozornost dítěte - to byl jen pejsek, podívej tam jsou ptáčci. Přenese pozornost, ale ta emoce zůstává nevyřešená, neprošla mnou, a uloží se do podvědomí. Existuje na to spousta knížek, ale jak dlouho trvá, než se vytvoří návyk? 

Jak dlouho trvá vytvořit návyk? Říká se, že to trvá měsíc nebo 21 až 30 dní. V Bibli stojí, že Kristus chodil 40 dní do pouště. To znamená, že přibližně měsíc je doba, kdy, když něco neustále a intenzivně opakujeme, začíná se nám to ukládat do hluboké paměti, tedy do podvědomí. Principiálně to znamená, že zážitek nebo obraz, který je na úrovni plynu (například pes), si držím ve vědomí maximálně po měsíc. Pokud s tím nic neudělám – například se o sebe nepostarám, což v šesti letech nedokážu, a máma se tomu nevěnuje, protože spěcháme do školky – ten emocionální náboj ve mně zůstane.

Pokud se k tomu nevrátím, nebudu se tomu věnovat a nechám to „nevytřepané“, náboj zůstane a uloží se do mého podvědomí. Po nějakém čase se tento emocionální náboj začne přecházet z úrovně plynu do úrovně kapaliny, což je moje emocionálně dynamická rovina – podvědomí. Tam se to uloží a já na to zapomenu.

Pak mi může být třeba 25 let, jdu po parku a uvidím psa. Dávám si na něj pozor, i když je to třeba jen jezevčík nebo retrívr, který je běžně považován za milého. Nevím proč, ale dávám si na něj pozor. Když se podívám na toho psa, automaticky vyvolávám starou vzpomínku, která má emocionální náboj. Ta vzpomínka, ta myšlenka, se „obalí“ emocionálním nábojem, protože emoce je energie. A vzniká takzvaná fúze, kdy myšlenka dostane emocionální náboj, který se uloží v mém mozku jako přesvědčení – „pes je nebezpečný, bacha na něj“.

Tento vzorec mě ovlivňuje i později v životě, když například vidím někoho nového. Jdu dál a najednou potkám holku, která se mi líbí a která by mohla být partnerkou mého života.

Michal [00:29:09]: No říkej, že venčí psa.

Radim [00:29:10]: Ale ona venčí psa.

Michal [00:29:12]: Sakra.

Radim [00:29:13]: A dva psi ještě k tomu. Nebo má ráda psy a já samozřejmě, i když bych rád, si prostě vymyslím důvod, proč by se mi nelíbila, protože prostě nevím, mám radši kočky. Jo, nebo jsem pozván někde, kde mají psi. V podstatě ten můj „handicap“, který není vyřešený a který mě vůbec nijak nezatěžuje, začíná ovlivňovat můj život. Začínám na tom stavět své další názory.

Michal [00:29:48]: Napadá tě ještě jiný příklad, protože že s tím psem to bude mít spousta lidí?

Radim [00:29:54]: Řeknu jeden konkrétní příklad, který jsem řešil s jedním hokejistou z KHL. Byl to cizinec, ještě když jsem byl v cizině. Měl za sebou spoustu zápasů v nejvyšší soutěži a chtěl se dostat do NHL, byl celkem mladý, ale byl to obránce. Když jsme se bavili o tom, co mu brání, nebo když jsme spolu pracovali, zjistili jsme, že měl největší minutáž, to znamená nejvíc minut na hřišti. Většinou vyhrával fyzické testy, když dostal příležitost, dával góly, ale nedostával příležitosti tolik, jak by chtěl. Když jsem se ho ptal, proč to prostě nejde, nebo co vidí jako problém, říkal, že nedostává přihrávky. „Nedostávám přihrávky,“ říkal, „tak cíl mám dostat se do NHL, ale nedostávám přihrávky. Jak já můžu ovlivnit to, že dostávám přihrávky? To za to mohou ti ostatní, oni mi nenahrávají, moje tým.“

Tak jsme začali zkoumat, proč mu třeba nemohou nahrávat. Bavili jsme se o tom, jestli o tom ví, nebo něco. Říkal: „Já jim říkám, že mi nenahrávají, vždycky když je nějaká šance, tak bych mohl dostat daleko víc nahrávek než dostávám, abych mohl střílet.“ Tak jsme si říkali, že nezbývá nic jiného než se na to podívat terapeuticky. Začali jsme se bavit o kineziologii, to je konkrétně oblast, kterou se zabýváme – jaká příčina v jeho minulosti může mít souvislost s tím, proč nedostává přihrávky. Bylo to úplně iracionální, ale zjistili jsme, že když mu bylo asi 12 let, jezdil vždycky na chatu za svým strejdou. Strejda a jeho táta tam vždy pomáhali na zahradě, dělali těžkou práci – nosili dřevo, štípali, atd.

On v těch deseti letech, když to bylo, chtěl být strašně s nimi, úplně se na to těšil. Ale rodiče mu řekli: „Nemůžeš být s námi, to je jen pro chlapy. Pokud nebudeš chlap a nebudeš makat, tak s námi nemůžeš. Takže seš slaboučkej, buď tady s maminkou, buď tady se ségrou.“ On si musel hrát ve světnici. A teď si představte, že vlastně on zjistil, že skoro dva roky brečel té mámě za okny, že nemůže jít za tátou, protože je slaboučkej. Střih, ten kluk byl největší dříč, co jsem viděl.

Na základě tohoto uvědomění, když jsme uvolňovali podvědomý stres, mi po týdnu zavolal a říkal: „Radime, já si uvědomuju, že vlastně přehlížím lidi, kteří nemakají. Když vidím spoluhráče, kteří si občas jdou na pivo nebo nedodržují životosprávu, pro mě jsou to prostě nuly. Pro mě jsou to nefachčenka, pro mě to nejsou profesionálové. A já si vlastně uvědomuju, že lidé, kteří nedřou, jsou pro mě nuly, já jim pohrdám.“

Tak co z toho vyplývá?

Jakub [00:34:02]: Že si vybral špatný sport, měl být v kolektivu, otcova rada by byla dobrá 

Radim [00:34:08]: Ale on vlastně pochopil, že nechodí na zápas, aby dával góly, ale chodí tam dokazovat, že je makač. Začalo mu docházet, že na hřišti dělá veškerou tu černou práci a spoluhráči ho nechávají dělat. A co víc, představte si, když já o vás budu mít mínění, že jste nefachčenka a že jste pod mojí úroveň, jak mi to budete vracet? Všimnete si toho a začnete se cítit, že se k vám tak chovám, no tak mě asi nebudete nahrávat na góly.

On vlastně přišel na to, že tím, že mu bylo dlouho odpíráno věnování pozornosti od jeho otce, nemohl být se svými blízkými, takže si uložil do svého podvědomí přesvědčení, že se k cíli dostane jen tvrdou prací. To pro něj muselo být velmi silné, téměř traumatičtí zážitek, který si zapsal do své paměti. Pochopil, že se dostane k cíli jenom tím, že bude neustále dřít. Takto začal pohlížet na své spoluhráče.

To pochopení ho skutečně uvolnilo. Najednou už mu ti lidé nevadili, pochopil, že každý má svou vlastní cestu.

Jakub  [00:35:26]: Svoji cestu do kabiny, úplatky.

Radim [00:35:28]: Tak dá se to říct. Najednou to už nebylo: „Vyjdete na pivo, vy jste nic.“ Najednou to bylo: „Ok, já jdu s vámi, dám si tam vodu a jdu si s vámi pokecat.“ A výsledek? Opravdu jsem si uvědomil, jaký je kontext a jak se dá pohlížet na to, abyste mohli ovlivňovat.

Jakub [00:35:45]: Od tý doby všichni pijou vodu a elektrolyty místo piva.

Michal [00:35:50]: Ale to by si teda člověk vůbec jako netip, že to je až takhle rozdílný téma. Že pracuju, kdyby to bylo trauma související s tréninkem, třeba na tréninku na mě táta řve z tribuny, tak mi to vlastně dojde daleko snáz. Ale tohleto tak...

Radim [00:36:08]: To je přesně ta energetická psychologie. To se bavíme o té kvantovce, protože všechno ovlivňuje všechno a vy nevíte, co váš život ovlivňuje. Teďka to téma může být úplně jiný, ale záleží, jaká je jeho frekvence na té vibrační rovině.

Jakub [00:36:21]: Ty se k tomu dostáváš taky, předpokládám, dlouho, není to, že si to otestuješ a za pět minut máte, že maminka nebyla kynolog ani kynolog a tak způsobila trauma. Ale že vlastně můžeš hledat dlouho. Ale chápu, že ve sportu je to jasný, že tam se říká, že člověk si to může prohrát jenom hlavou. Ale ono to má přenos i na tu běžnou populaci. Akorát že ten člověk, jak mě se líbilo, žes říkal, že vlastně můžeš pohodlně žít, že to je někde potlačené v podvědomí a že vlastně nevíš, že to ve skutečnosti ovlivňuje to tvoje každodenní chování. Ty teda máš nějaký postupy, jak tohle testovat, i když třeba já nevím, co to je, a že třeba řekneš, aha, tady tohle ti úplně...

Radim [00:36:59]: Já dneska jsem si udělal pro sebe takový rozdíl. Nechci říkat, že to zní kategorizačně, ale prostě lidi můžeme rozdělit na dvě skupiny – na ty, kteří se diví, a na ty, kteří se už přestali divit. A pak jsou tu lidé, kteří se vlastně už ani nediví. Ta největší většina je ale těch, kteří se diví, protože logicky existují věci, které nelze racionálně vysvětlit. A z mého pohledu to jde racionálně vysvětlit, ale člověk se musí opravdu začít zabývat kvantovou mechanikou. Jinými slovy, když vám řeknu úplně typický příklad: Ve chvíli, kdy rozumíte, jak funguje energie z hlediska vibrací – nevíte, co je to frekvence, jak funguje vlnová délka – když víte, jak se tyto věci měří, dneska už máme spoustu přístrojů, které to dokážou měřit, například pomocí mozkových vln.

Vibrace jsou něco, co je měřitelné. A dnes už je na to spousta výzkumů, ale většina toho spadá do oblasti alternativy. Takže i když se bavíme o homeopatii nebo o energetické psychologii, pořád je to alternativa. Jak se říká, ateista v nebezpečí v letadle... Stejně tak to platí, když se člověk přestane divit. Když se rozhodne, že se chce přestat divit, začne se otevírat těmto věcem. Představte si to jednoduše – kolikrát se vám stalo, že jste na někoho pomysleli, a on vám zavolal, nebo jste ho potkali? A teď je tam to typické: „Ježišmarja, teď jsem na tebe myslel!“ A člověk, který se diví, řekne: „To je náhoda.“

Člověk, který se o tyto věci zajímá, ale už to nebere jako náhodu, protože to lze vysvětlit přes vibrační frekvenci. Dá se to vysvětlit tím, že když se mluví o telepatii, intuici nebo jasnozřivosti, jsou to normální neurologické funkce, o kterých se ale většinou neučí, protože jsou považovány za součást alternativy. Málokdo třeba ví, že telepatický hrbol je funkce, kterou snímáme vibrace. Intuice je aplikovaná telepatie – v podstatě telepatie souvisí s cítěním, zatímco intuice s myšlením. Když tedy telepaticky snímáte vibrace druhého člověka, intuitivně je překládáte do obrazu.

Pokud jste vyklidnění a naladění, něco se stane, a někdo na vás třeba pomyslí – a představte si, že všechno kolem nás je kvantové pole, které se dá vysvětlit, pokud se o to člověk zajímá. Musíte být otevření tomu, co se děje kolem vás. Vy snímáte vibrace toho člověka, který je zrovna na vás napojený. Člověk, který se diví, si řekne: „Jé, to je náhoda, teď jsem na tebe myslel.“ Člověk, který se nediví, řekne: „Aha, teď jsi mě napadl, kde tě potkám?“ a zbystří. Nebo vám zavolá a řekne: „Jo, to se dá myslet, vím, proto ti volám.“

Michal [00:40:35]: A co bylo dřív? Že tě to napadlo, nebo to byl on?

Radim [00:40:37]: Zrovna, a to je jeden z těch zákonů kvantové mechaniky: co bylo dřív, vejce nebo slepice? Když máme úroveň plynu (myšlenky), kapaliny (pocity) a hmoty (tělo). Co rozhoduje, jak se cítím? Když budu myslet na něco hezkýho, tak následuje příjemný pocit na úrovni kapaliny. A naopak, příjemný pocit znamená hezkou myšlenku. V kvantové mechanice se tomu říká superpozice.

Michal [00:41:19]: Prostě to musí jít oběma směry.

Radim [00:41:22]: Pořád, protože je to jedno. To člověk zažívá a cítí.

Michal [00:41:28]: Třeba jdu si zaběhat a...

Radim [00:41:31]: Například. Přes tělo zvedáme energii, která způsobí, že se začnu cítit dobře. Logicky, když se dobře cítím, směřuji pozornost na něco, co se mi líbí. Představuji si pěkné věci, nebo přemýšlím o něčem, co mi dělá dobře. A teď jde o to, že v okamžiku, kdy člověk k tomu přichází, tedy zažije něco, dostane doporučení na někoho, kdo s ním udělá nějaký proces – třeba odblok. Uvolní nějakou emoci. 

Takto se to stalo i mně. V roce 2006 jsem byl pod velkým tlakem a nezvládal jsem to, byl jsem v roli oběti, nevěděl jsem, co s tím mám dělat, cítil jsem, že mi je ubližováno. Šel jsem tehdy za člověkem, se kterým jsem byl v kontaktu delší dobu. Během tří hodin mě odblokoval. Pamatuji si, jak jsem byl najednou úplně svěží, svítil jsem. Vysvětlil mi to racionálně a emocionálně mi to uvolnil. V podstatě tím pádem jsem to pochopil a přišlo to uvědomění. Svět byl najednou barevný. Teď nevím, jestli jsem se nezacykl, protože jsem to trochu odběhl.

Michal [00:42:48]: Já jsem se ptal vlastně i na tu metodu, nebo jestli se to dá nějak... dá se to, jakoby, třeba ta aplikovaná kineziologie?

Jakub [00:42:55]: To je něco, čemu se věnujete i s Marianem Jelínkem při přednáškách.

Radim [00:43:00]: My s Mariánem na to jdeme každý jinak, máme jiný názvosloví, ale samozřejmě spolupracujeme, každý na to jde jinak. Ale víceméně to je jako s matematikou. Když jsou rozhodnuté základní principy, každý si na to akorát dojde jinak. To je na tom krásné, protože můj klient není tvůj klient, a tvůj klient není můj klient, nebo v daném čase. Jak já si pamatuju, jak jsem se třeba strašně uvolnil, když jsem pochopil, jak funguje konkurence – že konkurence v podstatě na této bázi neexistuje. Člověk, který je připravený slyšet tohle v tuhle dobu, bude u člověka, který má ten daný „vysílač“, tu danou mluvu, tu danou energii. Takže člověk, který se mu líbí, jak mluvíš, jak vypadáš, jak to ztělesňuješ, to bude vnímat daleko jinak než od někoho jiného. Ale zase se do určité doby dostane do pozice, kdy si řekne: „To mi už nedává smysl“ a jde hledat dál. V čase se lidé potkávají a jestli v tuhle chvíli je to o té metodě nebo jiné metodě, je to pořád o hledání a neustálém rozšiřování kontextu toho mého pochopení. Takže zpátky k té otázce metody – těch metod je mraky a teď je to o tom, jestli ta metoda v daném čase s tebou zarezonuje, nebo ne. Ale problém je v tom, že těch informací je tolik a lidé jsou odpojeni od sebe. Dávají daleko více váhy tomu, co se říká venku, než tomu, co sami cítí. Taková pěkná věta je, že jazyk byl vyvinut proto, aby zamaskoval pocity. A to se bavíme ve chvíli, kdy má člověk energii, kvalitu energie na prvním místě a dokáže ji napojit na logiku, že ji spojí se svými pocity. Kdy je člověk šťastný? Když se cítí šťastně. Kdy je úspěšný? Když se cítí úspěšně.

Michal [00:45:18]: Je to takový odklon od toho. My s tím dost bojujeme, že evidence-based, a dost často pak říkám, no jasně, když tomu nerozumí, tak furt musí číst nějaké ty studie, a stejně bude jako navždy ztracený. Tento fenomén dnešní doby – měřit všechno – mi přijde přehnaný. V zdraví má každý fitbit, hura ding a tak dál, ale pořád měří něco, ale zároveň nezvládne třeba ten elementární pohyb, jako je za ten týden. A pak furt měří něco, co kolikrát nedává smysl. Přijde mi to přehnané. Bojuješ taky s tím, že to potřebuješ furt racionálně vysvětlovat?

Nebo lidi řeknou: „Jo, chápu, v pohodě.“

Radim [00:46:06]: Záleží, jak je člověk naladěný, jakou má... Představ si, že půjdete do posilovny a budete mít cíl třeba se vyrýsovat, změnit postavu, shodit, prostě vypadat dobře, a přijde za vámi člověk, stopadesátikilový, s koblihou v ruce. Bude to trenér, který vás má naučit. Co je podmínka toho, abyste ho poslouchali a abyste mu věřili?

Jakub [00:46:40]: Proto se mi to líbilo, jak jsi mluvil o tom citu, že vlastně až tak nezáleží na tom, co říkáš, jak to formuluješ, ale ve finále se hodně orientuju citem. Pak dokážeš přečíst, jestli je to dobrý člověk, jestli ty názory dávají smysl. Kolikrát něco víš, co chceš říct, ale řekneš něco jiného. Ale ten člověk musí cítit, že to dává smysl. Dává to velký smysl a dokážu si představit oba scénáře – může to být dobrý trenér, kvalitní, může to být bývalý olympionik, který teď prochází obdobím, kdy se vypracoval na 150 kilo, ale pořád je to silově disponovaný člověk, takže může mít skvělé rady na vzpírání, klidně. Ale rozumím tomu, jak to myslíš.

Radim [00:47:13]: A to je přesně tak. Teď si představte, že tohle bude člověk, který bude mít za sebou třeba pět mistrů světa, které vychoval. Tak vlastně ten člověk, vy k němu přijdete a dáváte na tu referenci, nekoukáte na to, dáváte na to, že mu prostě věříte, protože za ním stojí výsledky. A teď si představte, kdyby tenhle člověk ještě navíc byl obrazem, jak vy chcete vypadat potom, tak už vůbec nepochybujete, protože víte, že to, co dělá, i ztělesňuje. Ale není to podmínka. Takže zpátky k těm číslům. Já jsem vlastně, když se to tak vezmete, tak všechny tyto alternativní formy, ať už se bavíme o kineziologii, regresi, EFT nebo různých metodách energetické psychologie, tak častý problém je, že to dělají lidé, kteří nemají za sebou hmotu. Jinými slovy, jsou to lidé, kteří nikdy neměli hmotu, nebo pro ně není důležitá. Takže to spadá do oblasti, která se často nazývá „ezo“, a ve chvíli, kdy řeknete „ezo“, automaticky to má negativní konotace.

Jakub [00:47:45]: Asi ako výživař. 

Radim [00:48:45]: Přesně. Ale ve chvíli, kdy vám tyto věci začne vykládat někdo, kdo za sebou má výsledky, tak mu to věříte úplně jinak. Když nechodí v batice a nemá to s tím spojené. Ta čísla jsou důležitá. Stejně jako to, že to musí být v rovnováze. Já vždycky říkám, že já se pohybuju hlavně v oblasti lidí, kteří jdou po hmotě, to znamená lidé, kteří jsou v výkonu, potřebujeme výsledky. A výkon je otázka levé hemisféry. Levá hemisféra je racionální. Takže pokud vy se pohybujete v tomto prostředí, musíte s těmi lidmi mluvit tímto jazykem. Jinými slovy, potřebujete dát devět racionálních argumentů a jeden „ezo“, jinak to nepobere. Když budete mluvit padesát na padesát a použijete nějakou „ezo“ terminologii, ten člověk se okamžitě odpojí.

Pamatuju si to, když jsem přednášel v manažerských programech talent managementu. Nevykládám, co je potřeba, aby člověk byl na své cestě a dokázal být napojený na sebe. Když jsem zmínil slovo „esoterika“, viděl jsem, jak se manažeři okamžitě odpojují. Stačilo to slovo zaměnit za „spiritualitu“, a oči se jim otevřely. Spiritualita je něco, co má spojené s angličtinou a nevyvolává to negativní reakci. Když použijete termín „spiritualita“, vnímají to jinak, protože to není spojené s batikou a korálky.

Pokud chci přesvědčit výkonově orientovaného člověka, musím mluvit racionálním jazykem. Výkon je primárně o raciu, to drží techniku, dovednosti a správný čas. Ale v každém vrcholovém sportu je také nutné mít jemnocit a timing. To je ten mix, který vede k úspěchu.

Tak v podstatě v tu chvíli se z toho stává to, že ten člověk obchází svůj systém přesvědčení. A to je to stejné s raciem. Pokud chci přesvědčit výkonově orientovaného člověka, aby něčemu věřil, musím s ním mluvit racionálním jazykem, protože výkon je o raciu. A ve chvíli, kdy se pohybujeme ve vrcholovém sportu, tak vrcholový sport je primárně o raciu, které drží techniku a dovednosti. Ale ve správný moment je potřeba mít pořád kontakt s tím jemnocitem. A to je to, co dělá mix úspěšnosti. Zase to berte jako můj pohled, kam jsem si došel.

Michal [00:53:17]: Mě teda, když jsi u toho výkonu, napadlo, že to může být výkon, ale zároveň nějaké řešení problémů. Tak bych ty lidi rozdělil na dva typy: jedni, kteří prostě řeknou „hele, je problém, jdu ho vyřešit, jen nevím, jak moc to bude náročné, jak složité a jak dlouho to bude trvat“, a pak jsou ti druhí, kteří vlastně tuší, že to mají v rukou. A potom jsou ti druzí, kteří říkají, že to mají v genetice – profesně to vidíme třeba okolo genetiky, ale pořád je to „OK, v genetice mám, ale pořád to neznamená, že nemůžu ujet nějaký trénink s profesionálními cyklisty“. A pak je to o těch druhých lidech, kteří se pořád cítí jako oběti, stěžují si a tohleto je na základě podvědomí, co se jim stalo. Protože tenhle člověk nepřijde a neřekne: „Hele, pojďme něco dělat, nemáš na někoho kontakt, s kým bych to mohl probrat?“ On jen vidí problémy. Když třeba nadhodím, že by to šlo řešit, odpověď je většinou, že nechtějí. Dá se to z tvého pohledu uchopit? Čím to je a proč to rozdělení vidíme všichni?

Radim [00:53:55]: Můj pohled je, že to je nedostatek životní energie. V podstatě nikdo není oběť, z mého pohledu. Když se člověk staví do role oběti, je to proto, že nemá kvalitní energii. Má pocit, že se mu ty věci dějí. Jasně, že se mu dějí, protože jaký má pocit, tak se to děje. Ale v okamžiku, kdy člověk začne být odpovědný a má odpovědi, když si uvědomí a má odpověď na to, co se děje, tak se stává silnějším. A všechno závisí na tom, jak moc je člověk otevřený těmto věcem. Když se zeptáš lidí, jestli věří v Boha, většina ti řekne, že ne, že věří v něco jiného, v vesmír, univerzum, nějaký zdroj, ale v Boha ne. A proč? Protože slovo "Bůh" má konotaci, okamžitě si představí církev, kostely, a automaticky to berou jako součást něčeho, co je uzavřené, a tím se zavírají. Ale když tohle odstraníme a vezmeme, že Bůh je vlastně něco, co nás přesahuje a udržuje nás v pokoře, tak zjistíme, že mám ve své moci jen padesát procent. Druhých padesát procent je okolí. A ve chvíli, kdy se zaměřím na to, co mám ve své moci – svoji pozornost, své vnitřní prostředí – to je všechno, co můžu ovlivnit.

Michal [00:57:01]: A teď teda, tím že soupeři jsou ve stresu, rozhodčí jak se na ně budou dívat, vlastně jsou ve stresu, kdežto tohle je to, co mě nabíjí.

Jak se mu to vlastně stalo?

Radim [00:57:12]: Stalo se to tak, že pochopil, že jediný, co může ovlivnit, je jeho vlastní přístup k sobě samému.

Michal [00:57:20]: Ten pohled na tu věc.

Přesně, jediné, co máme pod kontrolou, je pozornost. Protože ty se můžeš snažit, jak chceš. Když budu, třeba nevím, obchodník a budu chtít prodat, tak samozřejmě ty budeš klient a já si budu myslet, že chceš koupit. Tak já kolem tebe budu dělat tanečky, natřásat se, skákat po hlavě, odrážet se ušima, ale rozhodnutí, jestli koupíš, je na tobě. Ale ve chvíli, kdy mým cílem bude udělat maximum, co je v mých očích možné, podle mého nejlepšího vědomí a svědomí, tak nemůžu udělat nic špatně. Protože já můžu udělat to nejlepší, co v té dané chvíli umím. A to, jestli ty koupíš nebo nekoupíš, to už je tvoje rozhodnutí, ale já maximalizuji šance, že to uděláš. A protože mým cílem je udržet svůj vlastní výkon v této pozici, a nejsem závislý na tom výsledku, jestli koupíš nebo nekoupíš, tak je to jenom otázka času, než začne růst četnost těch, co koupí. Protože já budu ten nejlepší prodejce, který to dělá od srdce, protože jeho cílem je neustále se zlepšovat.

Michal [00:58:37]: Jasně, takže vlastně je to práce se stresem, nazval bych to tak. A mně to, co říkáš, dává smysl.

Jakub [00:58:43]: Spíš přijde to, čemu věříš. Mně napadá spousta věcí. Záleží asi, jestli ten soutěžící už byl blízko té bedně, nebo jestli byl úplně na třicáté pozici. Potom soutěží sám se sebou. Když jsi blízko, ten stres je větší. Když jsi prodejce, který hodně prodával, a teď jsi párkrát neprodal, tak ten stres je větší. Takže bych řekl, že naprosto přirozeně každý se chce zlepšovat, a to není nic překvapivého. Spíš bude zajímavé, jak pracuješ s tím, aby sis ty lidi přesvědčil, že mají být takto prostoduchý, že mají vlastně věřit. Jo, potkal jsem spoustu sportovců, jejich devíza nebyla síla, rychlost, vytrvalost nebo přesnost. Byli prostoduchý a tím pádem měli extrémní důvěru ve své schopnosti. Stávali se lepší verzí sami sebe jen díky tomu. Pochopil jsem, že to je něco, čemu se ty věnuješ, protože u sportu to je nejvíc markantní, to je nejvíc vidět.

Michal [00:59:46]: Tam to změří hlavně.

Jakub [00:59:47]: Přesně tak. Takže já si myslím, že těch příběhů musíš mít strašně moc. Mně vždycky zajímalo, jak ses k tomu dostal. Podle mě jsi začínal jako sportovec, jako trenér, a zjistil jsi, že ti to kazí práci hlava těch svěřenců. Dalo by se to tak říct, že jsi se dostal k tomu, že to není jen o rychlosti, síle, přesnosti a tak dál, ale že musíš pracovat s něčím, jak ty říkáš, vlastně „ezo“. A přitom to má úplně stejné principy, které dokážeš popsat. Jenom hledáš ten jazyk, jak to popsat. S jedním rezonuje kvantová mechanika, s jiným rezonuje prostý příměr a tak dál. A ty seš dobrej v tom, že to dokážeš trefit na toho člověka. Druhá věc je, že máš nějak nastavenou anténu, jak jsi říkal. Už tě hledají lidi, kteří na tebe slyší.

Radim [01:00:36]: Velmi zajímavě to popisuješ, souhlasím s tím. Měl jsem jedno obrovské štěstí, že jsem vlastně ten vrchol ve sportu zažil velice brzo. Mně bylo pětadvacet, když jsem tři roky jezdil se světovou legendou. Takže v šestadvaceti, když Martina Hingisová řekla, že neví, jestli bude dál pokračovat, už neměla důvod, tak jsem já vlastně zjistil, že už nemám kam jít.

Jakub [01:01:14]: Bylo ti šestadvacet a byl jsi tenisový kouč?

Radim [01:01:18]: Ano, byl jsem tenisový kouč, pracoval jsem s Martinou Hingisovou tři roky. V podstatě jsem začínal, když ona byla pátá na světě.

Jakub [01:01:25]: To byla ona na špičce?

Radim [01:01:27]: Byla na vrcholu, v devadesátých letech. Měla obrovské charisma. Když byla na nějakém sponzorském večírku, vzala mikrofon a všichni se smáli. Byla velmi přirozená. V roce 2006 byla nejvyhledávanější osobností na Googlu. Ta pozornost byla ohromná. A já, v šestadvaceti, jsem to nedával. Ale na druhou stranu jsem viděl, jak tvrdě trénuje. Zahrála hráčku, kterou porazila 6:1 v prvním kole.

Jakub [01:04:31]: Takže jsi chtěl porozumět, proč jednou jí to jde a druhý den vůbec?

Radim [01:04:36]: To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem to nechal. Zažíval jsem to i na sobě – horečky, stres.

Jakub [01:04:46]: A pomohl ti nějaký mentor?

Radim [01:04:49]: Ano, potkal jsem mentora, který mi ukázal, co to znamená trefit hřebíček na hlavičku.

Jakub [01:05:02]: Kolik bylo tomu mentorovi?

Radim [01:05:04]: Byl o osmnáct let starší než já.Takže zkušený borec a vlastně ten mě tak jako zasvětil do těch věcí a víceméně potom jsme spolupracovali delší dobu. Ale víceméně tam už jsem to začal překlápět do byznysové roviny a k tomu začala kineziologie, konstelace, což vám dává daleko větší kontext. Když zjišťujete, že máte metody, kterými můžete čistit svůj život, jakoby začít znovu, a pak máte metody, jak čistit generace. Teď, co to znamená čistit? Protože já jsem slyšel spoustu názorů: "Soustřeď se na současnost, netahej minulost, nebo brej se v minulosti," a tak dál. No, jo, ale představte si to takhle, jak já se na to dívám. Představte si, že životní energie, ten kanál, nám jde přes generaci matky, generaci otce. Teď vlastně jsme počatí, teď máme dětství, dospívání, dospělost, máme nějakou současnost a máme budoucnost. A pokaždé, když zablokujeme nějakou věc, řekněme, nevyřešenou minulost, tak...

Tady vlastně můžeš, když o tom nevíš...

Radim [01:06:18]: No jasně, ale když se stane něco takového, co jsem tady nastiňoval s tím triviálním příkladem toho psa, tak se stane třeba to, že vlastně je to, jak kdybyste si vzali to řečiště a hodili do něj velký balvan. No, ta řeka poteče dál, ale už je tam ten balvan. A vlastně to čištění těchto věcí je jako když odhazujete ty balvany. Co se stane, když začnete čistit to řečiště? No, začne proudit víc energie. A když máte víc energie, tak automaticky máte víc síly pro...

Jakub [01:06:48]: Budoucnost rychleji, s tím doteče voda. Neblázni, ty hned házíš v těch kamenech!

Radim [01:06:52]: Ale jste v tom proudu, jdete dál.

Jakub [01:06:53]: Jojojo.

Radim [01:06:54]: A tam se dostáváme k velmi zajímavému tématu, které je zároveň velice kontroverzní, protože dnešní doba, jak máme spoustu technosféry, elektrosmogu a všech těchto věcí, kterými se zabýváte vy chlapi, a hlavně toho stresu, ega a přesvědčení, tak to lidi strašně vyčerpává. Člověk, který v dnešní době na sobě nepracuje, to bude mít sakra těžký. Sakra těžký, protože když si to vezmeme, dřív to trvalo deset, dvacet, třicet let, než se vytvořil nějaký problém, jako třeba rakovina. Dneska to může být za pět, dva roky. Takže když něco začne na úrovni mentálního "plynu", a vy to nevyřešíte, znamená to, že máte špatně nastavenou pozornost, přemýšlíte kysele. To se přesouvá na úroveň kapaliny, což je vlastně podvědomí. To tam leží roky, ovlivňuje nás to, ale jen pokud to tak vidíme. Zase, vytrženo z kontextu. No, ale je tam ještě jedna rovina – rovina hmoty, neboli rovina těla. A když se to přesune na rovinu těla, tomu se říká psychosomatika. A pokud s tím člověk chce něco dělat, potřebuje ten zpětný chod. Potřebuje si vlastně čistit ty věci, aby je zvědomil a dostal je do vědomé roviny.

Jakub [01:08:32]: Role je jasná, to je nezpochybnitelné, pokud to někdo zpochybňuje, tak si doplní vzdělání, to je jasné. Mě spíš zaujalo, co jsi říkal, že je to mimo tvoje dětství. To znamená, nestalo se to v tvém životě, stalo se to tvý babičce, a tebe to ovlivňuje. Tak a tohle je zajímavé, protože tam hledám ty souvislosti. To už by bylo mimo tvoji kontrolu a to je fakt zajímavý, protože, asi jako, ledacos z toho dětství vybavíš, nebo ti to ještě řeknou rodiče. A fakt jako potvrzuji i sám, že pak kolikrát něco se zeptáš poprvé ve čtyřiceti a řekneš si: „Jo, tak jasně, to dává smysl,“ a řekneš si: „Fajn, tak jdeme opravovat,“ vypadá to jako když je ti čtyři roky a je ti čtyřicet. Ale pořád to je něco, co máš, co se dá asi řešit. Ale ty jsi zmínil, že vlastně je to možná ještě komplikovanější. Tak máš nějakou kazuistiku, co jsi řešil v praxi?

Radim [01:09:26]: Tady se dostáváme do tématu rodinných konstelací, protože to je vlastně metoda, která je tady už x desítek let. Ale samozřejmě spadá do takové té vyšší dívčí, to je prostě alternativa. Dneska spoustu lidí s tím má zkušenosti, takže dneska to...

Michal [01:09:43]: Není to napoprvé, je to šílené, a ty nad tím nějak člověk jako nepřemýšlí.

Jakub [01:09:49]: To nesmíš, to nevymyslíš, ale ty s tím máš dobré zkušenosti.

Radim [01:09:51]: Jako praktické výsledky. Tak já s tím mám, já s tím pracuji, samozřejmě. Tak jak začíná všechno, tak začnete napřed sám se sebou pracovat.

Jakub [01:10:00]: Zaujmu tě výsledky, tak to zkusíš a zjistíš, že máš taky. Tak dokážeš nám to nějak popsat, máš na to svoji hypotézu?

Radim [01:10:07]: A no, je to... Já budu mluvit ze své praxe, jo. To znamená, tak jak to je moje pochopení. Zase, ať si každý vybere, jestli tomu bude věřit nebo nebude. Každopádně dneska mám za sebou už, řekněme, osm let intenzivní práce jak na sobě tady v tom, tak hlavně samozřejmě s klienty. Ale teďka by člověk pochopil ten princip, o co vlastně jde. Všechno začíná tím, že prostě, když se řekne slovo energie, tak se člověk nezavře. Jo. Ve chvíli, kdy tohle má člověk otevřené, tak pak se dá o těchto věcech bavit. To znamená, to je základ. Pokud se nediví, pokud se nechce divit. Takže pokud ten, jak se budeme bavit, tak samozřejmě se můžeme podívat. A to je zase nějaká moje hypotéza, že vlastně náš život jakoby má tady nějaký přesah, který můžeme jít úplně do té spirituální roviny. To znamená, že jsou tady nějaká témata, nějaká duše. A pak jsou tady témata, které už se týkají hodně těla, našeho fyzického a našeho prožitku našeho vlastního života. Což je vlastně početí, dál... a to jsou ty věci, které jsme tady řešili třeba s tím psem a tak dál. To znamená, pokaždé, když zažijeme nějaký trauma, ať už je to rozvod rodičů nebo nějaký těžký úraz nebo nehoda nebo tak, tak na rovině, pokud se s tím aktivně nepracuje, se to ukládá. Jo. Ale pak samozřejmě jsou věci, a to je to, na co se ptáš ty, že tady je třetí rovina, a to je, že my geneticky ty věci dědíme v naší genetické výbavě, a tomu se říká epigenetika. A teďka jde o to, že když zase vezmeme, že kanál naší energie se skládá, jde přes nějakou spirituální rovinu, ale současně jde zezadu. To znamená z našeho rodu. Tak máme otce, matku, jeho rod za námi vpravo, jeho rod vlevo, rod matky. No a samozřejmě ten rod má nějakou svoji zátěž. Rodovou, se tomu říká. To znamená, vemte si, že se třeba stane, že já nevím, dvě, tři generace zpátky, třeba pradědeček se tam něco stane, třeba...

Jakub [01:12:31]: Spadl z koně …

Radim [01:12:32]: Třeba můj pradědeček skončil v koncentráku. Tam, jo, takže vezmeme opravdu tvrdé téma, jo. A teď si vemte, samozřejmě, co to všechno, jaké to má dopady na tu rodinu, jaké jsou tam extrémní zátěže. Co se vlastně musí tam všechno stát? Jenom si to racionálně představte, že vám prostě, jako, přijde válka, a prostě přijde pro vás gestapo a prostě odvede vám manžela. Jo, což se stalo mé praprababičce, jo, protože někde vylepoval plakáty a byl v odboji … 

Jakub [01:13:07]: Už měli děti?

Radim [01:13:08]: Už měli děti, jo, už měli děti, včetně dědy .. a v podstatě teďka v té rodině tam prostě vznikne trauma ... A samozřejmě to začne poznamenávat nějak ty generace. To znamená ty generace, které konkrétně můj děda, tak vlastně začne nějak přistupovat. Jo, například prostě začne mít strach, aby se mu to nestalo, to stejné a tak dál a tak dál. Je tam velká zátěž, obrovská, jako... No prostě se nechci jít do detailů, ale prostě...

Michal [01:13:43]: To si to dokážu představit, jak se asi musí cítit.

Radim [01:13:45]: No, a teď si vemte, že prostě tohle. Teď jsme se tady bavili o psovi. Tak tohle jsme úplně v jiné rovině. No a teď si vemte, že prostě vzniká nějaké přesvědčení, vzniká nějaká v podstatě jako trauma, rodinné trauma, které se potom následně dědí.

Michal [01:14:03]: Protože u toho dědy a potom to jde dál ...

Jakub [01:14:05]: Je to podle tebe na jaké úrovni?

Radim [01:14:10]: Podvědomí, samozřejmě. A například, často slýchávám od klientů, …

Jakub [01:14:19]: Mě na tom zaujalo, protože já o tom něco jako... Dávalo mi to smysl, viz i Vojta Nezdara, kterého jsme... Nebo vlastně ne, my jsme tu měli Honzu Šimánka. Ale jako je nám to blízký, a teď moje otázka je... Kdybych čistě náhodou hypoteticky vymazal paměť pradědovi, vrátil ho do oběhu, myslíš si, že bude předávat tu informaci až po tebe, nebo že tam musí být to, že s tím traumatem pracuje dál na vědomí úrovni a vlastně učí tě? Memuje tě? Určitě vlastně... Jakoby... Rozumíš mi? Jestli je to ovlivněné opravdu na genetické úrovni, že tu informaci máš zabudovanou v DNA, anebo jestli je to memorování, předávání nějakých memů skrz to chování té rodiny. Protože ten pes si dokážu představit, ale já to vůbec nezlehčuju. Podle mě je to úplně stejný a pocitové úrovni pro toho člověka. Rozumíš mi? Protože... To je změna, asi to je změna genů, nebo jestli to je změna chování, protože ti právě ta mamka ve spěchu, a není to kynolog ani kineziolog, už nevysvětlil, co máš dělat dál. A nevysvětlil to ani ten praděda. Takže je tam nějaký trauma, který se nezpracoval, a teď máš to v genech? Nebo je to jenom něco, co si myslíš?

Radim [01:15:42]: Tak a tady se dostáváme přesně na to pole, na to, na co se teďka jako postupně přichází. Že prostě třeba, jak to je v těch buňkách a ty mitochondrie, jakou mají paměť a tak, tam jste vy víc doma. Ale vlastně z mého pohledu, a vlastně to je ta oblast, které se říká Epigenetika. Kde třeba v tom alternativnějším formátu tohle zastává třeba jeden takový americký populární ... samozřejmě spadá tady do té, řekněme, alternativní sféry Bruce Lipton, což je bývalý genetik. 

A ten vlastně tam krásně ukazuje na těch příkladech, co udělá, když vezmete Petriho misku a vložíte do ní kmenovou buňku a víceméně k ní přidáte nějakou buňku, která už má svoje zacílení, …  Jak vlastně ta kmenová buňka se na ní začne vázat. Dneska už máte různé terapie, kdy se vpichují jmenové buňky, které si najdou svoji cestu a tak dál. To znamená, já se na to dívám tímto způsobem. Že ve chvíli, když se na to podívám z pohledu třeba sportovního trenéra, tak jsem měl třeba... 

Přišel za mnou šestnáctiletý kluk s rodičema. Jeho táta extraligový hokejista, máma extraligová volejbalistka. Jo, a teďka... A mladej, samozřejmě, taky se mu daří. Když se podíváme třeba na dcery Kordovy, jo? Nebo se podíváme na Ester Ledeckou …. Ve chvíli, kdy tam máte ten předpoklad toho, že tam je to nastavení, to mentální, že to ti lidé mají v genech, když to tak řeknem, tak vlastně je tam velký předpoklad toho, že to dítě potom už jako automaticky, to bude mít jednodušší v tom, aby přebralo ty návyky. A to, jestli jsem srozumitelný.

Michal [01:17:30]: Vlastně normální být dobrej.

Radim [01:17:32]: Pro ně je normální třeba to, a zaprvé, pro ně je normální třeba to, že o víkendu se trénuje a neodpočívá se.

Jakub [01:17:38]: Ale není to, že má větší sílu, větší rychlost. Neviděl jsem genetiku, ale já jsem si to taky myslel, že to je mentální přesvědčení, že to je v pohodě. Vítězi jsou...

Radim [01:17:50]: Hranice našeho světa.

Michal [01:17:53]: Jasně, že on může mít tu genetiku, a zrovna tenhle, ten, který v tý rodině všichni před ním byli dobří, tak on o tom ví a má to.

Radim [01:18:01]: I tak prohrává, normální. Pro něj je to normální.

Michal [01:18:03]: Vyhrát je normální, kdežto pro někoho jinýho to je například...

Radim [01:18:08]: Jo, pro něj je to normální, protože prostě se...

Jakub [01:18:11]: Myslí si, že je možné to porazit v rámci jednoho života. To znamená, není to pro tebe normální, ale skrz tvoji terapii mě přesvědčíš, že to...

Radim [01:18:20]: Normální je. A přeprogramaci bych asi dal tomu jménu „moje terapie“. Ale myslím si, že skrz vědomou, intenzivní práci na sobě, která je ukotvená, to znamená, že ten člověk si uvědomuje, že ten život musí prožít a ne že tady bude... Spousta lidí si z toho dělá životní styly, že něco mi nejde, jdu na konstelace, něco mi nejde, jdu na kineziologii a tak dál, prostě automaticky to už je ta role: „Já si to jdu nějak opravit.“ A ti lidi ten život nežijou, ale prožívají, dělají si z toho životní styl. Já znám takový příklad od kolegy Pavla Pumprlyho, který říká: „Hele, mám kámošku, která mi říká: ‚Pavle, co mám dělat? Dělám tohle, otužuju se, sportuju, jím doplňky, čtu knížky, dělám jógu, dýchám, prostě všechno možné. Co ještě mám dělat, abych se zlepšila?‘“ A on jí říká: „A zkoušela jsi nedělat nic?“ „To nemůžu, to nejde, musím furt jet.“ Tak se dostáváme do toho, že ten stres je úplně někde jinde. A jsme zase u rovnováhy, protože ten život za nás nikdo neodžije. Takže pokud se dá na tom pracovat, tak primárně je důležité, aby se člověk cítil, že ten život taky žije a že je autentický.

Michal [01:19:53]: Přijde mi, že když člověk hodně pracuje, a dejme tomu na začátku, když jsme rozjížděli trém nebo jsme pořád víceméně na začátku, tak to bylo asi stresovější než teď pár let zpátky. Čím víc jsem do toho bušil, tím víc jsem se v tom cykl, a hlava byla v daleko větším stresu, než si říkám: „Hele, kašlu na to, jedu na týden do hor a vypnu všechno.“ Jestli to je ten princip, že potřebuju odstup, abych se na to dokázal v klidu podívat z širší perspektivy než jenom... nevycházej finance, jak to…

Jakub [01:20:28]: My bysme mohli vyprávět, jestli to je vaše terapie, tak teda klobouk dolů, protože z něj je úplnej master!

Radim [01:20:33]: Tady se dostáváme k tomu krásnému – k té větě, že sval roste, když odpočívá, ne když cvičí, že jo. Takže to je vlastně to, co si spousta lidí myslí, že do toho bude porbušit, ale prostě až odstoupí, až povolí ten stisk, teprve dotečou ty věci. Já jsem zrovna včera seděl s jedním člověkem, jmenuje se Karel, a on mi vyprávěl historku, že jsou ti objevitelé, nebo prostě borec, velký dobyvatel, který prodá všechny svoje věci, odejde do Amazonie a tam jde hledat poklad nebo něco takového. Zaplatí domorodce, aby je vedli, oni jdou a jdou, a najednou po čtrnácti dnech sednou a řeknou: „My nikam nejdem.“ On se ptá: „Jak to? Vždyť já vás zaplatím.“ Oni říkají: „My nejdeme, my jsme šli tak rychle, že naše duše zůstaly pozadu, takže musíme počkat, než nás dojdou.“ Ta jemnohmotná stránka té věci musí být v souladu. 

Michal [01:21:55]: Pojďme možná k tomu, jak furt zmiňujeme ten stres, a pojďme to vzít hodně prakticky. Nedávno jsem koukal na náš web, máme tam kvíz, třeba na vitamín D3K2 nebo vitamín D. Logika je docela promakaná, vychází nám podobná čísla jako z laboratorních měření. Vyplníte nám třeba osmdesát otázek, a počítáme hladinu vitamínu D podle Jakubových výpočtů. 

A otázky na stres a úzkost - hodně lidí nám vyplňuje, že ano, že do té kategorie se řadí. Jak já můžu na sobě pracovat? Nedávno jsme se bavili o těch úplně složitých rodových věcech, ale první věci, co všichni víme: čtu knížky, jdu si zaběhat, do přírody, narovnám si stravu a tak dál. To je něco, co můžu poměrně snadno ovlivnit, není to asi věda. Pak je ta úroveň podvědomí – co můžu dělat, jak na sobě makat, abych tohle ovládl?

Radim [01:23:20]: Já se vrátím úplně na začátek, k té atace. Přiznám se, že jsem taky zažil ataku. Bylo to v roce 2019, těsně před covidem. Stěhovali jsme se s manželkou v roce 2020, ale v roce 2019 jsme ještě žili v paneláku na sídlišti. Do té doby mě vůbec nenapadlo, jak si někdo na sídlišti může zavolat sanitku. Říkal jsem si, co musí být za odvahu, když si před všemi lidmi přijede auto s majákem a naloží vás tam…

Jakub [01:24:16]: Že by si to odřídil s tím faktem sám, že jo?

Radim [01:24:18]: No, teď asi vzpomínám, jak mi někdo vykládal panickou ataku a říkal jsem si, co to může být, tak jsem to snažil domyslet. A teď přišlo... Já jsem byl hodně nachlazený, možná jsem měl i dokonce už covida, jo, ale fakt hodně nachlazený. Bylo to takové to, že máte úplně oteklý hrtan, prostě tak hůř dýcháte. Bylo ještě večer, manželka a syn už spali, bylo asi půl jedenácté. A z ničeho nic – už jsem měl zacpaný nos – začal jsem mít strašnou chuť na sladký. Bylo to jako hyperglykemie nebo něco takového. Začal jsem mít úplně šílenou chuť na sladký. Valil jsem do spíže, našel jsem banánek v čokoládě, začal jsem ho jíst. Po třech soustech jsem měl plnou pusu, začal jsem polykat a najednou to nešlo, zůstalo mi to v krku. Polknul jsem, ale šlo to hůř. Najednou mi tam začaly běhat myšlenky. Začal jsem se stresovat. Říkal jsem si: „Teď se s sebou něco stane, manželka ani nebude vědět, že tu umírám.“ Začal jsem se strašit z možných věcí, co se může stát. Šel jsem probudit ženu, říkám jí: „Hele, něco se mi děje, nevím co.“ Žena se na mě koukala a říkala: „Ježíš, nemáš infarkt?“ A já nevěděl, točila se mi hlava … 

Radim [01:26:13]: Skončilo to tak, že prostě žena říká: "Mám ti zavolat tu sanitku?" A já: "Jo, jo, jo." No, nakonec mi ji zavolala, naštěstí, teda zaparkovali o kus dál, ale prostě přišli dva mladí frajeři. A teďka mi začali natáčet to i KGA, prostě něco, a já říkám: "Mně už se to samozřejmě povolilo." A oni: "No nic, musíme vás odvézt." Tak mně je odvezli. Takže já jsem jel v té sanitce, a teď jsem přijel do té nemocnice, tam mě vyšetřili, samozřejmě vůbec nic mě nenašli, já jsem byl úplně zdravej, kromě toho, že jsem nachlazenej. Takže ještě doktorku, kterou jsem tam vzbudil, tak mě ještě jako vynadala pomalu, že prostě co jí budím. No, takže jsem ve tři ráno přijel taxíkem domů s tím, že jsem vlastně poprvé zažil panickou ataku a pochopil jsem, co to je.

A proto mě to tehdy začalo zajímat. A já jsem vlastně říkal: "Hele, mám tu zkušenost, už to chápu." Párkrát mi to ještě potom naběhlo, ale už jsem měl zmáknutý nějaký postup, co s tím dělat, protože když tomu rozumíte a víte prostě, co se vám děje, tak vy vlastně... A tam od toho tam tam se přesmyčku dostávám k tvojí otázce, která je univerzální odpověď na ni, je: co dělat s podvědomím.

Pokud vy rozumíte tomu tématu a máte odpovědi a chápete, tak dojdete k tomu, že vlastně podvědomí máte kontakt s vaším podvědomím, máte skrz pocity. Nebavím se o pocitech "dobře, špatně, nech mě bejt." Bavím se o pocitech jako o duševních pocitech, jinými slovy: jak se cítíte teď, hoši?

Jakub [01:27:45]: Pohoda, černý kašel.

Radim [01:27:48]: Takže teď, ale to je pro devadesát procent prostě všech lidí odpovědí: "Jo, v pohodě jsem." A tam končíme s tím popisem, popisu. Jo, ale to, že se třeba cítíš teďka, zajímá tě, co říkám. Že se cítíš zainteresovanej?

Michal [01:28:00]: Nenudíš.

Radim [01:28:01]: Jo, s tím že zainteresovanej a seš ochotnej poslouchat. Cítíš se třeba zvědavej? Cítíš se třeba zaujatej? Cítíš se třeba motivovanej? Jo, těch pocitů je spoustu: přehlíženej, oceněnej, hrdej, uraženej. Jo, v podstatě ty pocity, které souvisí, jsou pocity, které si uvědomíme hned, že jsem třeba nahněvanej.

Jakub [01:28:26]: A jaký jsi měl pocity teda s tím banánkem? Výčitky svědomí …

Radim [01:28:30]: V tu chvíli, když jsem se dusil, tak jsem se cítil třeba ohrožený. Jo, cítil jsem se v nebezpečí. 

Jakub [01:28:35]: Ale nedělo se to … 

Radim [01:28:36]:  Nedělo se to, ale já jsem se takhle cítil, ale samozřejmě, v tu chvíli jsem si to neuvědomil.

Michal [01:28:41]: Takže se odpojí neokortex .. 

Radim [01:28:42]: V tu chvíli jsem si to neuvědomil.

Jakub [01:28:43]: Takže kdyby tam byl někdo hodně zkušenej a říkal jako, prosím tě...

Radim [01:28:47]: Tak mi řekni.

Jakub [01:28:47]: Třeba banánky, a ty bys to řekl, nevysvětluj mi, jak se cítím, ti říkám, že se dusím. 

Radim [01:28:54]: Asi by tam kdyby tam byl někdo zkušený, mi řekne, hele, dýchej, jo.

Jakub [01:28:59]: Kdyby tam byl já, tak řeknu, hele, neruš mě při jídle s tím tvým dušením.

Radim [01:29:05]: Ale teď se vracím k tomu, to znamená, ve chvíli, kdy my dokážeme jsme na sebe naladění a dokážeme si uvědomit, jaký máme pocity. A pocity mají různé vrstvy, protože pokud se cítím třeba například nahněvaný, tak na podvědomé rovině to může být například, že se cítím nerespektovaný, nebo přehlížený, nebo třeba ochuzený o něco. Nebo třeba na úrovni těla to může být, že se cítím třeba nemilovaný, nebo v nebezpečí, ne v bezpečí. Prostě, jo, teď už se bavím jako odborně, ale víceméně ty pocity mají určitou vrstvu, určitou hloubku.

A ve chvíli, kdy já dokážu rozklíčovat ten pocit, ale ten skutečný pocit, kterej zatím je, to že prostě my něco nahněvá, dobrý, tak jsem nahněvaný, my to dokáže rozlišit každý, že je naštvaný. A z toho plyne nějaká emoce. Ale ve chvíli, kdy já oloupu ten pocit a zjistím, že jsem třeba nahněvaný, protože se cítím podvedený, protože někdo třeba nedodržel něco, na čem jsme se domluvili, tak v tu chvíli už se dostávám na jádro pudla, proč ve mně vzniká ta emoce a co se se mnou děje.

A v tu chvíli, když už mám ten pocit, tak ten pocit, pokud rozumíte tady tomu, tak víte, že pocit je energetické pole. Jinými slovy, když se cítím například ve strachu, tak vlastně se dostávám do pole, do kvantového pole strachu.

Jinými slovy, pokud tady začneme řešit nějaké věci, jestli víte tu scénu z Pupenda, jak oni tam začnou řešit, jako co ten Míla Břečka a ten Jarda Dušek tam vykládá jako co se může všechno stát ... a ta Holubová říká: "My jsme tady, ještě se nic nestalo, už jsme všichni připosraní."

To je přesně ono, začnete se bavit o tom, co se všechno může stát, a vznikne energetické pole strachu. A my všichni začneme mít strach.

Když vlastně Putin napadl tu Ukrajinu, tak si pamatuji, že já jsem přišel do restaurace, tam všichni mlčeli, všichni, a prostě tam byla úplně taková deka toho strachu. To je prosím vás energetické pole. A vy, pokud chcete s tím něco dělat, tak potřebujete umět zvýšit kvalitu své energie, abyste se z tohohle pole dostali do třeba pocitu odvahy, hrdosti … 

Jakub [01:31:16]: Napadají mě dvě věci, abysme zůstali teda blíž mému oboru, co si dokážu představit. Tak máš lidi s dysfágií, poruchami jakoby polykání, řekněme, kteří mají takovýhle panický ataky. Si představ, že jíš a pokaždý si budeš myslet, že se udusíš. A ono se to doopravdy děje. Ty podstoupíš veškerý vyšetření a zjistíš, že tam není nějaký strukturální nebo funkční změny, to znamená, že to nemůže probíhat. Ale tvůj pocit, když to probíhá...

To je jedna varianta. Jestli tě napadá, jak s tímhle pracovat, protože tam ti žádná konvenční medicína, medikace nepomůže.

A druhý, co mě napadá, tak jsou lidi, kteří to kompenzujou nějakým chováním. To znamená přijde nějaká stresová situace, atypický záchvatový přejídání nebo pak naopak zvracení a podobně. A ten člověk taky racionálně ví, že to není dobře, přesto si s tím neumí poradit. Možná jsme tady jako že rady takhle do videa úplně ne, ale napadne tě, jak bys tyhle lidi nasměroval a pomohl jim? Protože loni jsou jako kolikrát zoufalí, navštívili všechno možné a vlastně to řeší, nemají, a v rodině si s tímhle úplně nevědí třeba rady.

Radim [01:32:27]: Zase můj úhel pohledu je to řešit přes to pole energetické. Protože pokud já přijmu to a souzním s myšlenkou, že to je energetické pole, protože mám k tomu určité informace a tak dál, tak vlastně cíl je jasný: dostat se z pole s nízkými vibracemi, dostat se do pole s vyššíma vibracemi.

Pokud já chápu, že ty věci se nedějou náhodou, protože je tam nějaká genetická predispozice, nebo že tam prostě je nějaký dřívější trauma, o kterém já nevím, jestli je z mého života, nebo je prostě ze života mírodiny, nebo je z minulýho života – teďka samozřejmě můžeme jít kam až nás spustí naše uvažování.

Tak vlastně co dělá člověk, když mu něco nedělá dobře? Automaticky to potlačí, řekne ne.

Jo, já mám takový přirovnání, které mi dává velkou logiku. Vy jste sporťáci, zažili jste x sportovní masáží, no logicky, ne? Co udělá, pokud jsem soutěžící, třeba například ten hokejista, a hraju to play off, a v podstatě dostanu takovou zátěž, a jdu na masáž, a ten masér mi tam najde za ten sval třeba, že jsem dostal Koňara nebo pukem nebo něco, co on musí udělat s tím svalem...

Michal [01:33:52]: Uvolnit.

Radim [01:33:52]: Uvolnit, rozmasírovat, bolí to jak čert, jak čert. Ale vy jako ti sporťáci řeknete: „Ne, nesahejme na to, to bolí.“

Jakub [01:34:04]: To ne, většinou.

Radim [01:34:05]: Řeknete mu: „Pojď, pojď do mě, protože já chci za dva dny být zase fit.“ Protože racionálně chápete, co se děje, že ta masáž prostě potřebuje dostat živiny, prostě bla bla, chápete, co se tam mechanicky děje. A tím pádem vlastně ta masáž pro vás dává smysl – takovej smysl, že podstoupíte tu bolest. A jak se říká, nejhorší bolest je nesmyslná. To znamená, v okamžiku, kdy mi bolest dává smysl, tak ji podstoupím.

Když půjdeme do tohohle, tak pocit nepříjemný, pocit strach, úzkost, smutek a paty, prostě jako stud, vina – to jsou pocity, které způsobují bolest. Ale ne na rovině fyzické úrovně hmoty, ale na úrovni, na rovině emocionální, to znamená úrovni kapaliny. Akorát lidi, protože tomu nerozumí, tak berou za to, že to je špatně.

Jinými slovy, ta situace, která přijde, a vy vstane ten pocit, tak vás masíruje – to je ten masér. Akorát protože vy cítíte bolest, to nechcete, tak místo abyste mu řekli „Pojď do mě,“ tak mu řeknete „Ne, na to mi nesahaj.“ Tam začíná ten problém.

Takže mně se začne něco dít, a to je ta panická ataka, kam se začal. Mně se začne něco bít a já v tu chvíli nechci, aby se mi to dělo. A tím začínám prostě tahat za ten kratší špalek.

Já musím obrátit ten princip, já musím naopak chtít, aby se mi to dělalo ještě víc. Tím pádem já tu vlastně otevřu to pole a vlastně to, co tam je, ta nálož, která je tam schovaná, tak já ji pozvu do svého života.

Jinými slovy, teď to řeknu trošku, to bude znít blbě, ale já jsem v tom pocitu musím začít koupat.

Jakub [01:35:56]: Já myslel, že si přidáš ty banánky, a pojď do mě, druhý, třetí,  … 

Radim [01:36:00]: No tak zase odsamsaď pocamsaď …

Ale v podstatě představte si, že se vyjeví iracionální pocit. Já už mám vyzkoušené, od doktora vím, že prostě neumírám, já vím, že se mi nic jako neděje – to jste racionálně věděli. Ale emocionálně to cítím opačně. Abych i já mohl s tím něco dělat, tak potřebuji tu emoci začít obracet a potřebuju ji chtít, potřebuju si z toho udělat domácí půdu.

Jakub [01:36:25]: Může to ten člověk zvládnout sám, myslíš si, že může?

Michal [01:36:29]: Tady u tý panický, a taky vlastně tam jde jenom o to, jak jsem já na to vyzrál, že vlastně to způsobuje ta amygdala, že jo, která vlastně hází „umírá, umírá“, a já jí vlastně jenom „těmadle“, jak říkal Radim, „pojď do mě, pojď do mě,“ tak já jí přeprogramuju, že je to sice nepříjemný, ale není to nebezpečný. A v tu chvíli potom už ta amygdala nebude házet tou mírou „umírá“.

Radim [01:36:56]: Stane se z toho něco, co pro vás je přirozený. Jinými slovy – já třeba jsem měl teďka příklad. Měl jsem jednou – pracuji s jedním manažerem, bývalý hokejista, obránce, taky extraligový. Říká mi: „Radime, jak mám víceméně zvládat to, že to chápu, rozumím, všechno mi dává smysl, ale když se dostanu do situace, nejsem v tu chvíli přítomný, protože si to nedovedu uvědomit?“ Říkám mu: „Honzo, ty jsi hrával hokej?“ „Jo, jo, tři roky extraliga, obránce.“ Říkám: „Když si jel k puku, propuk tam u mantinelu, je logické, že dostaneš do těla.“ „Jo, bál jsem se?“ „Ne, nebál, protože bych to nemohl hrát.“ Takže když akceptuješ, že k odehrání puku patří dostat do těla, připravíš se, zpevníš se a jsi na to připravenej. Přestáváš bojovat s tím bolíčkem a soustředíš se na puk. Bolíček bereš jako normální. Dneska lidi nechápou, že panické ataky jsou projevy toho, jak energeticky nezvládáme otevírání témat. Tahle doba je náročnější, silnější, rychlejší. Otevírají se věci, kterým nerozumíme, říkáme „nechci to ve svém životě,“ ale čím víc něco nechceme, tím víc nás to bolí. Zkus to jako, když ti někdo bude masírovat a budeš říkat „ne, ne, ne, ne“, tak to bude bolet víc.

Energeticky, abyste mohli čistit podvědomí, potřebujete do sebe pozvat podkladové aktivum – to je energetické pole. Když se něco takovýho děje, vím, že jsem v pořádku – samozřejmě musí být potvrzené lékařem, že si to můžu dovolit, jsme nohama na zemi. Když mám ověřeno, že neumírám a že je to psychická záležitost, musím to hodit na energetickou rovinu, pozvat do sebe tu energii: „Pojď do mě, pojď!“ A tím, že se jí nebráním, to projde a za chvíli to odejde.

To je ta emoce. Je to jako, když máte vztek a jdete ho vybít na boxovacím pytli pět minut. Pak jste unavení a přepnete myšlení jinam, protože to ze sebe dostanete. Když ale sedíte u stolu nebo doma, nemůžete říct: „Jdu se vybušit,“ potřebujete se uvolnit.

Když jsem zažíval panickou ataku, člověk začne přemýšlet, ale jde o to zůstat u pocitu, fyzického projevu, koupat se v něm, užívat si ho. V tu chvíli vypíná hlavu a přestávají katastrofické scénáře. Zůstáváte a užíváte si to, i když to zní masochisticky. Bolest přestane být bolestí, protože čistíte, co jde zezadu.

Čím víc to čistíte, tím víc to přichází. Máte návyk, jako trénovaný člověk: netrénovaný když se lekne, nadechne se, trénovaný vydechne. Jdete proti amygdale a plazímu mozku.

Michal [01:41:26]: Napadá mě zrak k tomu možná dvě věci. První je teda, že učíš lidi tomu porozumět, ať už z kontextu toho vědomí, nebo nezazal bych to, ale porozumět těm pocitům a vlastně spojit to s tím, že vlastně seš naštvanej. No, ale proč seš naštvanej? Že třeba se cejtíš přehlíženej nebo něco takovýho, že v momentě, kdy tomu rozumím, tak se nad tím dokážu zamyslet z nějakýho širšího...

Radim [01:41:51]: Když jsem v klidu, jsem v klidu, a není to o tom, že by mě vyloženě se mnou třou, ztřásl ten a vyparalizoval mě ten termín.

Michal [01:41:57]: Nějakej prolongovanej stres v práci.

Radim [01:41:59]: Tak v tu chvíli jsem schopen tuhle emoci oloupat, a pak potřebuji automaticky... Málo lidí to umí. Spousta lidí ví, co nechce, ale když se jich zeptáte, co vlastně chtějí, tak neodpoví, říkají: „No, já nad tím vlastně neuvažoval, vím, co nechci.“ Ale pokud chcete něco vytlačit, potřebujete mít na druhou stranu jasné místo určení. Jinými slovy, přesměrovat pozornost. Takže když ti řeknu třeba, že chceš přestat kouřit, nemůžeš jen přestat a nic nedělat, musíš přesměrovat pozornost od kouření na něco, co tě naopak posílí – třeba zdravý životní styl, nebo cokoli jiného.

Když mám strach, nemůžu ho jen tak vypnout, musím získat odvahu a strach nahradit odvahou. Musím mít tu druhou stranu rovnice. Ale když je ten strach pořád silný, je tam hodně energie, která se valí odněkud, a já nevím odkud, beru to jako energii – tu energii musím nechat projít. A to znamená, že u ní mentálně i vědomě zůstanu, nebudu přemýšlet, co s ní udělám, jak půjdu dál, prostě zůstanu v tom pocitu. Jasně, číst a tím čistím.

Michal [01:43:14]: Jo, takže mám stres z práce. Řešení není přijít domů a pustit si večer Star Wars nebo seriál, protože tím jenom utíkám. Spíš jde o to být opravdu proaktivní, nebo tak nějak – protože o tom je, jak lidi na sobě můžou pracovat.

Jakub [01:43:35] Tak tam je těch příruček spoustu, a něco si určitě najdeš v knize, ale spíš mě zajímalo, když už to vede k nějakému tomu chování, které nemáš pod kontrolou — kompenzační chování. Ať už je to ataka, kterou nemáš pod kontrolou, nebo jdeš se vyzvracet, nemáš to pod kontrolou, nebo se bojíš slimáka na cestě, nebo psa, nebo co já vím. Jestli v tu chvíli s tím můžeš něco dělat sám, bez toho, že bys byl třeba nějak trénovanej, nebo jestli potřebuješ před tím udělat spoustu práce, abys to pak ovládl.

Radim [01:44:11] Na to není jednoduchá odpověď, musím to vzít univerzálně. Jedna věc je vědět, co se se mnou děje, mít odpověď. Druhá věc je mít spoustu technik, kterými to můžu zvládat — jestli jsou to dechový techniky…

Jakub [01:44:24] Pravděpodobně budeš muset tedy trénovat

Radim [01:44:30] Vždycky. 

Jakub [01:44:35] Takže jsem rád, to tu zaznělo, že to není žádná zázračná rada, ale že i když problém máš, tak ho neovládneš v letadle. Potřebuješ to pochopit, pak tě čeká aplikace, nějaký trénink, a pak s tím pravděpodobně můžeš něco udělat.

Radim [01:44:43] Ano, nebo vlastníš ty techniky, kterými to dokážeš, třeba dechový techniky — je jich spousta. Ale mentálně můžeš dělat jednu věc: přijmout to, stres začíná nepřijetím. 

Ve chvíli, kdy mám strach a řeknu si „já strach nechci,“ znamená to, že nepřijímám, a tím pádem vytvářím protitlak. Zastavuju energii, která tlačí. Když ji naopak přijmu — řeknu si „ok, mám strach, dobrý, tak pojď do mě ještě víc, tak pojď, se bát ještě víc,“ — a u toho zůstanu, nebudu přemýšlet, jen se soustředím, kde ten strach je. Žaludek mi tvrdne, ježíš, a já to začnu opravdu prožívat, až zjistím, že se v tom začnu libovat.

Jakub [01:45:28] Tohle dělám každý den.

Radim [01:45:31] A za dvě, tři minuty to odejde. Najednou zjistím „ok,“ a díky tomu, že jsem to pozval, nejenže se učím v té proaktivitě, ale zároveň čistím svoje podvědomí. Podvědomí je zablokovaná energie, která jde odněkud, já nevím odkud, a je to vědomá práce. Jak se říká, pokud člověk není přítomen, zpřítomní ho bolest nebo nemoc.

Jakub [01:46:10] Nebo dech.

Radim [01:46:12] Jasně, bolest znamená třeba strach, bolest o život. Když zažíváš bolest, nemůžeš myslet na budoucnost ani přítomnost, začneš myslet jen na tady a teď. Je to automatický mechanismus, který nás nutí se přizpůsobit, proč je nemoc? Protože se potřebujeme dostat zase do moci. Spousta lidí to vnímá jako esoterické řeči, ale když se na to podíváš čistě vědecky, musíš jít do jiné roviny.

Michal [01:46:50] Přesně, zajímá mě to z pohledu buňky 

Jakub [01:46:56] Myslel jsem z pohledu gotiky, že se budeš sebepoškozovat

Michal [01:46:58] Dělám vlastně všechno, co bych měl, abych tu nemoc vyléčil, ale na konci dne furt o tom pochybuju. Jo, nevěřím vlastně tomu. Máš tam ty proto vysvětlení, protože je mi asi logický, že když tomu věřím, že „hele, to je jasný, že jsou zdravý, nemám s tím žádnej problém,“ jenom nevím kdy. Tak asi bude ten výsledek jinej než když sice budu všechno dodržovat, ale budu říkat „jo, to nejspíš stejně nezabere.“ To je naše takový téma, ale těžká otázka.

Radim [01:47:32] Asi jo, každej je svýho štěstí strůjcem. A pokud člověk nemá energii uvěřit, tak potřebuje najít cestu, jak ji získat. Jsou lidi, kteří říkají: kdo chce být spasitel, najde člověka, který chce být spasen. A v podstatě, když záleží na kontextu, tak v lineárním kontextu života najdeme určité odpovědi. Ale pokud rozšíříme kontext třeba o epigenetiku nebo spirituální rovinu, najdeme úplně jiné odpovědi.

Jakub [01:48:10] Odpověď je, že to je celá medicína. Pokud nevěříš, přišel jsi o polovinu terapeutického efektu v rámci placeba. Takže dává smysl, že tam musí být pořád ta víra, a když je podpořená věděním, máš obrovskou naději, že to bude fungovat. Jen vědění bez víry je poloviční výsledek.

Radim [01:48:31] Slyšel jsem pěkný přirovnání, že inteligence nebo vědění plus láska se stává moudrostí. Moudrost bez lásky je jenom chytrost. A co je láska? Když se podíváme na energii, je to srdeční rovina vibrací. Je to autenticita, že člověk opravdu chce do toho jít.

Jakub [01:49:03] Vracíme se k tomu citu. Přesně tak, jinak je to obchod.

Michal [01:49:11] Když tedy za tebou kdokoliv přijde, tak tě vždycky napadne nějaká cesta, jak můžeš na sobě pracovat, nebo kudy se můžeš vydat. Občas si říkáš „tohle už fakt nevím,“ protože mi přijde, že spousta lidí vidí jen ten problém a že to nejde.

Radim [01:49:31] Každej pokaždý se někam dostane, ale to je vždycky otázka momentu. Většinou něco najdeme. Určitě někam to posuneme. Akorát, teď je to šíleně těžká otázka.

Michal [01:49:58] Pak se potkáš s těma lidma za pět let a zjistíš, že se nikam neposunuli

Radim [01:50:03] Hele, vždycky se někam posuneme

Jakub [01:50:06] Nebo jak si nám ukazoval ten graf, to by bylo možná na závěr moc hezký. Víš, jak jsi ukazoval ten graf, že klient odešel, že nic nefunguje, nic se neděje, a pak za měsíc a půl ti přijde zpráva, že to má změřené. 

Radim [01:50:22] To jsem vám říkal, protože to se mi ještě jako nestalo, nebo spíš jsem sám sebe překvapil. Ještě to uvedu pro posluchače: přišel za mnou klient, který řešil stres, iracionální stres — pořád ve stresu, i když byznys mu funguje, velmi věří v to, co dělá, ale pořád zažívá stres, který vůbec nechápe, odkud přichází, a neví proč se mu děje. Říkal jsem mu, že koučinkem toho moc nezmůžeme, že je potřeba šáhnout jinam, tak svolil. Říkal jsem „hele, pojď, udělej něco, uvidíš, kam se to dostane — buď ano, nebo ne,“ byl skeptický, hodně se pozoroval a měřil. Samozřejmě chytré hodinky, měřiče stresu. Doktoři mu nic nenašli, připadal si jako bůh, označený za hypochondra, ale bral to s humorem. Dostal jsem svolení to takto publikovat, anonymně. O co jde? Odešel po terapii, kdy jsme dělali hodně věcí, svaly vykazovaly uvolnění, protože se opírá o svalovou odezvu nebo svalový test.

Jakub [01:51:58] Ověřil sis, že to fungovalo?

Radim [01:52:02] To, co s tím udělá klient, už je na něm. Vaši práci můžete verifikovat jen tím, že si změříte svalovou rezistenci. Ten klient odešel, cítil se fajn, ale řekl „uvidíme, co to přinese.“ Říkal jsem mu, dej tomu pár týdnů. Říkal jsem si, že to asi neukáže, ale dal tomu šanci. Asi za měsíc mi přišla esemeska, kterou jsem si musel několikrát přečíst. Psalo se tam: „Radime, začínám si všímat, že jsem víc v klidu, tréma a nervozita jsou slabší.“ Poslal mi screenshot, kde měří míru stresu. Tam jsou výkyvy — nebudu to ukazovat, ale za poslední rok to takhle kolísalo. Pak je tam čárka, kdy jsme se viděli, a od té doby je to stabilní, jen minimální výkyvy. Píše, že to chce ještě pár měsíců na relevanci, ale je to vidět. Tam, kde je ta čárka, jsme se viděli. Normálně mi někdo exaktně změřil, co to udělá.

Michal [01:53:20] Teď to budou chtít všichni měřit.

Radim [01:53:23] Mně to strašně těší, ale víceméně je to číselně změřené, co může terapie udělat, když se stáhne stres. Taková terapie se tomu vlastně nemůže říkat, protože je to spíš věc psychiatrů, ale pracujeme s tím, říká se tomu facilitace. Dneska má každý psychologa nebo kouče, tohle téma je tu posledních deset let. Před patnácti lety začínali Marian Jelínek, Honza Milfajd, dnes je mentálních koučů po desítkách. Takže to není už tajemství, ale běžná věc.

Jakub [01:54:46] Třeba to nepotřebuju.

Radim [01:54:47] Jo, ale chápeš, že jsou daleko jiné nástroje a není se čeho bát. To stigmatu, že to dělají jen „batikovaní lidi bosí v louce“ už není pravda. Stává se to nástrojem, jak člověk může zkvalitňovat život a zvládat tempo dnešní společnosti.

Jakub [01:55:22] No, čas nám vypršel, hodně jsme se zakecali.

Michal [01:55:25] Už je to skoro dvě hodiny.

Radim [01:55:29] No, já se právě díval. 

Michal [01:55:30] Kdo teda naše povídání zajímalo a doposlouchal až sem, schválně se podíváme na statistiky, a běda jestli jich nebude moc. Koho by to víc zajímalo, může si koupit tvoji knížku nebo tě najít, ty přednášíš na Newton College, že?

Radim [01:55:46] Ano, přednáším na Newton College, dělám i zakázkové tréninky pro firmy v mentální odolnosti, koučuji, konzultuju.

Jakub [01:56:01] Stránky máš?

Radim [01:56:02] Jo, budou v popisku pod videem. Teď píšu druhou knížku, kde hodně šířím věci, co jsme dnes probírali, přes kvantovou mechaniku, která mi pomohla to pochopit. Abychom to uchopili, zachytili slovem, musíme to zjednodušit, jinak se člověk ztratí. Hodně obrázků pomůže.

Jakub [01:56:38] No, tak my ti děkujeme. Až se příště potkáme, ať to není na čtyři hodiny, protože to od minula násobíme. A děkujeme našim posluchačům a zákazníkům, kteří kupují naše produkty na Trime.cz nebo jinde a že můžeme točit takovéhle podcasty. Napište nám komentáře, tipy na témata, budeme se těšit příště na YouTube, Spotify nebo Apple Podcast. Mějte se, díky, Radime.

Radim [01:57:12] Díky, taky díky za pěkný večer.