"Být pátý na olympiádě vyžaduje víc než jen trénink. Je to o tom, co děláte těch zbylých 20 hodin denně."
Jak se připravit na sprint, kde rozhodují vteřiny? Jak funguje tělo v extrémní nadmořské výšce a proč je spánek tou nejlepší suplementací?
Probereme vše od extrémní fyzické zátěže přes specifika výživy až po to, proč elitní sportovci tráví 90 % času v nízké intenzitě. Pokud vás zajímá, jak posunout svůj výkon nebo jak efektivně regenerovat, pak je tento rozhovor o disciplíně, lásce k horám a cestě mezi světovou elitu přesně pro vás.
Transkript podcastu najdete níže na stránce.
Co se v podcastu dozvíte?
→ Úvod a ohlédnutí za úspěšnou olympijskou sezónou
→ Proč je Johannes Klæbo fenoménem a v čem spočívá jeho technika běhu
→ Alchymie mazání: Jak najít balanc mezi jistým odrazem a rychlým skluzem
→ Proč začít kariéru sprinty a jak postupně budovat vytrvalost
→ Rozdíl mezi elitou a zbytkem pole: Proč rozhoduje to, co děláte mimo trénink
→ Důležitost všestrannosti u dětí a rizika příliš rané specializace
→ Mentální nastavení profesionála: Jak pracovat s hlavou, když tělo stávkuje
→ Analýza brutálního tréninkového týdne s náloží 30 hodin dřiny
→ Co znamená laktát 21 a jak probíhá simulace sprintových závodů
→ Specifika jízdy na kolečkových lyžích a trénink na speciálním trenažéru
→ Jak vypadá jídelníček při denním výdeji 7 000 kalorií
→ Suplementační minimum sportovce: Význam vitaminu D, zinku a omega-3
→ Vysokohorská příprava a moderní „heat training“ pro zvýšení hemoglobinu
→ Proč profesionálové tráví 90 % času v nízké intenzitě (zóna 2)
→ Nejčastější chyby amatérských běžců při tréninku ve vysokohorském prostředí
Všechny díly Trime podcastu můžete sledovat na Youtube, Spotify nebo Apple podcast
Podcast naleznete také na našem YouTube kanálu.
Transkript podcastu:
Dobrý den, máme tady další díl Trime Podcastu, tentokrát netradiční a pro mě hodně odpočinkový, protože tady naproti sobě mám Jirku Tuže. Ahoj Jirko.
Ahoj, ahoj.
Pro ty, co byste neznali, tak Jirka Tuž je profesionální běžec na lyžích a vlastně s Trime má společného to, že my jsme partneři Jirky, nebo potažmo české reprezentace. Tak jsme spolu vymysleli, že bychom mohli přiblížit přípravu profesionálního sportovce, stejně jako jsme udělali tuším druhý díl s Petrem Vakočem, a trošku nahlédnout do toho zákulisí, jak to vlastně vzhledá. A Jirka má teďka za sebou asi hodně úspěšnou sezónu, tak možná začneme takhle novinářsky nudně, ne?
Možná, možná.
Co se povedlo nejvíc?
Měl jsem tam dva velmi dobré závody. Jeden byl olympijský sprint, kde jsem byl pátý, a druhý závod byl sprint v Drammenu, kde jsem byl druhý. Takže byla to taková moje sezóna, kdy jsem vkročil do špičky toho Svěťáku. Takže takový trošku breakthrough pro mě. Takže velmi, velmi úspěšná sezóna.
– A co hodnotíš líp? Svěťák nebo Olympiádu?
– Tohle otázku jsem dostal už dostkrát. Řekl bych, že asi ta Olympiáda. Co se týče nějaké mediální viditelnosti a pro mě nějaké hodnoty, tak i ten výkon, co jsem tam předvedl, pro mě vnitřně byl lepší.
Z Olympiády jsem viděl, nebo spousta lidí sdílelo, že z toho byli fascinovaní, ať už Klæbo, co vyhrál – fenomén, anebo ty, že ten sprint klasicky, že fakt běžíš do toho kopce. Taky jsi to dokázal přiblížit, protože proč ten díl děláme – stejně jako jsme docela národ cyklistů, tak jsme národ běžkařů, i když to asi nebudete mít rádi, tak tohle nikdo moc nezažil. Na Jizerské magistrále nepotkám nikoho takhle.
Je to tak, to běžecké lyžování se hodně posunulo v posledních, řekněme tomu, sedmi, osmi letech, kdy je to vlastně fakt i v té klasice hodně dynamické, hodně rychlé. A tady tenhle typ běhu, právě s tím přišel ten týpek, co vyhrál, Johannes Klæbo. Je to extrémně náročné a může to vypadat i komicky pro lidi, kteří to nikdy neviděli, ale v takovémhle typu závodu, v takovémhle profilu, je to nejrychlejší způsob, jak se na těch lyžích pohybovat. Takže to tak všichni používají.
A používají to? Mně přijde, že ne úplně všichni v tom vypadají až takhle rychle, svižně.
Protože ono to... ten kopec, nevím, kolik to mělo, 15 %, to byl fakt krpál. A hlavně ten krpál byl dost dlouhý, takže ono vydržet... ten závod jsme jeli asi tři a půl minuty a jedeme to opakovaně. Vydržet to čtyřikrát takhle během průběhu nějaké, nebo třikrát v průběhu hodiny a půl totálně na maximum... Ne všichni udrželi tu dynamiku. V podstatě pak v tom finále to byli tři lidi, kteří to udrželi, a zbytek, včetně mě, jsme trošku skapali už.
No a jak moc je těžké to udržet, protože věřím, že to mazání je úplně klíčové tady do toho?
Jo, tohle mazání je klíčové v tom... Namazat tak, abyste takhle mohli běžet, aby to bylo tutové, je relativně jednoduché. Těžké je to zkombinovat, aby to do toho i zároveň jelo. Takže v tom pak přichází ta alchymie, kdy vlastně i ten závodník si musí říct, jak moc chce, aby mu to stoupalo v porovnání s tím, jak by mu to jelo. Takže tam je pak rozhodování. Přesně na trati, co byla na Olympiádě, hodně náročná, hodně kopcovitá, tak jsem volil variantu, kde mi to až tak tolik nejelo, ale věděl jsem, že když budu moct takhle běžet, tak tam budu schopný udělat velký rozdíl.
Jak vypadá tréninkový plán profesionálního běžce na lyžích?
My všichni, nebo spousta Čechů zná lyžování z lyžáků. Potom si to dělí na dvě skupiny. Jedni, kteří to úplně nenávidějí a přijde jim to úplně pošahaný, a druzí, kteří to mají rádi. Jak jsi začínal?
Já si upřímně své první lyžování nepamatuji, protože mi byly tři roky, kdy od rodičů od malička už jsem do toho šlapal v uvozovkách. Já jsem začal s různými sporty – triatlonem, cyklistikou, plaváním. Ty běžky byly takové... nejvíc mě to bavilo. Nejhezčí sport z těch všech, co jsem dělal, takže jsem u toho zůstal.
A když se teda posunu zpátky do současnosti, tak to, že ti jdou ty sprinty, tak to je, že ses tak spíš narodil, a nebo že se na to připravuješ cíleně?
Myslím si, že možná z části jsem se na to narodil, ale určitě ta příprava k tomu směřuje dost. A ta moje vize je taková, že teď jsou primární ty sprinty, ale do budoucna chci jezdit oboje, v podstatě všechno. A je jednodušší, respektive je reálnější začít sprinty a postupně vyvíjet tu vytrvalost, než když člověk vlastně jde rovnou do té vytrvalosti a na ty sprinty se vůbec nezajímá, není to jejich priorita, tak pak už tu rychlost v tom pozdějším věku moc nejde dohnat.
Ono je pak docela ten věk neúprosný. Víš, že příští Olympiádu budeš tak jako na vrcholu?
Je to možný. Věřím tomu, že dvě Olympiády jsou schopný.
Být ještě… Pak už budeš muset jít do padesátek.
A pak už to bude. Ale takový Pellegrino, který teďka skončil, tak tomu je 35 a vyhrál poslední sprint Svěťáku.
Hezký, hezký.
Takže tam někteří lidi asi vědí, jak na to.
Jde to, jde to.
Jde to určitě.
No a to, co zajímá spoustu našich posluchačů... protože máme dvě skupiny lidí – dost často jsou to mamky a pak to jsou naopak takoví ti lidi, které baví ta performance. No a dost často dělají nějaký sport, ať už cyklistiku nebo něco jiného a teď si měří na Stravě různé segmenty a tak. Tak bych se trošku vrhnul do toho, abychom si dokázali představit, co to vlastně znamená podávat takovéto výsledky a co musíš dělat v tom tréninku? Jsou tam nějaké zázračné klíčové ingredience?
Myslím si, že ta odpověď, jak já ji vnímám, nebo ta otázka, jak já ji vnímám, je spíš o konzistentní práci během několika let. A není to… Samozřejmě trénink je superdůležitý, ale je to… Pak ten rozdíl mezi pátým a patnáctým už není v tom, jaký má trénink, ale v tom, co dělá mimo ten trénink. Jaká je regenerace, jak dobře jí, jaký má spánek. Spánek je extrémně důležitý, za mě jako v posledních letech totálně, snažím se to posouvat čím dál tím víc. A jsou to tyhle věci okolo, které pak rozdělují ty lidi úplně na vrcholu. Ale v tom tréninku je to... je to dřina. Upřímně, je to každý den ty správné věci, co člověk musí udělat, tak je musí udělat.
Předtím, když mi bylo 15 let, tak jsem si myslel, že když budu trénovat jako tamten, tak budu mít takové výsledky, že?
Pak zjistíš, že to úplně není šťastná cesta. Strašně důležité je hledat, co já potřebuji. Já nemůžu trénovat úplně to stejné, co nejlepší na světě, třeba Johannes, protože ten udělal daleko větší kus práce a já bych třeba ten jeho trénink ani nezvládl. Já se tam nějakým způsobem musím dopracovat. Slepě někoho kopírovat není úplně ta cesta a spíš hledat, co potřebuje každý z nás individuálně.
A je to vlastně o tom, nebo řekl bys, že ti, kteří jsou dvacátí, tak dřou o trošku méně než ti, kteří pak dojíždějí pátí a podobně, nebo vlastně to tak jako nebude? Ať už mezi našimi, že se znáte všichni, nebo i ti zahraniční.
Občas možná řeknu, že ti, co jsou 20., tak skoro dřou více než ti, co jsou první. Protože ti první jsou trošku chytřejší a vědí, co a kdy mají. Znají to svoje tělo líp, bych řekl. A vědí, v jaký moment zařadit jaký trénink, v jaký moment třeba víc odpočinout, v jaký moment přidat. Řekl bych, že ty, co jsou třeba kolem toho 20. místa, tak strašně moc chtějí, až ignorují to svoje tělo a pak ten progres skoro zastavují občas.
A určitě obrovskou roli tam bude hrát hlava. Kdy ať už jsem poznal pár z těch cyklistů, nebo i nějaké jiné sporty, co člověk z doslechu ví, tak ty úplné hvězdy mají ten sport tak, že si s tím hrajou a nejsou z toho vypsychovaní.
No ono hrajou... když bychom viděli, jak oni trénují, tak to je extrémní zátěž, to je bez pochyby. Mají k tomu takový větší cit, bych řekl.
– Jo, jo, není to tak, že se budí úplně nervama.
– No přesně, jako ovlivní věci, které můžou, a se zbytkem se nestresují.
– To mi tak přijde i třeba v byznysu, že to je dost podobné, že se dřeš, ale pak seš tam takový uvolněný na konci. No a teď pojďme do konkrétna. Teď máš volno, předpokládám? Pohodička, tři týdny nechceš lyže ani vidět.
Včera jsme byli s Tomášem Dudkem na Bedřichově, jsme kroužili asi na 500 metrech.
To byla nějaká recese, ne?
Ale to byla spíš taková sranda, protože takový extrémismus z naší strany. Furt nějakým způsobem je hezky venku a já se chci hýbat, ale když už jdu ven, tak protože chci a ne protože mám nějaký plán nebo něco. Ráno se probudím a říkám si: "Tak třeba tohle." Je to fajn, takový odpočinkový režim.
A tohle volno, to bude trvat jak dlouho?
Takových dva, tři týdny.
A potom začne obecná příprava, třeba kolo a takové věci?
Jo, pak to bude v nějakých větších hodinách v nižší intenzitě po nějakou dobu – květen, červen. Pak začneme trošku nakládat, trošku víc intenzity a zase nějak strukturovat ten trénink vzhledem k další zimě. Ale jo, je to kolo, já třeba docela rád lezu, takže teď, když mám volno, tak v rámci nějaké silové přípravy můžeme říct... Rád dělám i jiné sporty – tenis, fotbal si zahraju a snažím se to trošku zobecnit, aby to nebylo furt… Ta konkrétnost pak přijde. Od června, července je dost na kolečkových lyžích a běhání, takže teď, když můžu, si užívám trošku jiné sporty, aby to nebylo furt to samé dokola.
Teď jsme připomněli, že jsme dřív dělali podcast s Martinem Musálkem... nevím, jak se jmenuje ten jeho obor přesně, nicméně oni vyzkoumali a dělali velké vědecké práce, že ty děti, které v tom mladém věku dělaly úplně všechno a pořád jenom se nějak pohybovaly a nebyl to ten strukturovaný trénink, tak to jsou právě ty, které pak jsou dobré v tom profi sportu.
Jo, tohle je možná taková bro-science, ale myslím si, že je to tím, že když ty děti dělají hodně různých sportů, tak jsou pak motoricky nadané, mají velmi dobře vyvinutý ten nervový systém, co se týče všech možných pohybů. A ty svaly jsou, i to tělo je prostě líp připravené víceméně skoro na všechno. Takže pak ten vstup do jakéhokoliv sportu je, řekl bych, lepší. Ale říkám, tohle stojí čistě na mém uvážení.
Taky jsi to tak měl jako dítě?
Řekl bych, že jo. Já jsem dělal hodně sportů různých a řekl bych, že… Je to čistě nějaké moje selské uvažování, ale možná na tom něco bude.
My máme, jak jsem říkal, spoustu zákazníků rodičů. A teď jsme dělali i seminář o výživě sportujících dětí, protože dneska spousta těch dětí dostane naloženo. Ale ta mamka, která v životě nesportovala, mu dá podobné jídlo, jaké měla ona, a on chudák pak o půlnoci vyjí ledničku.
To si dokážeš představit.
No a vlastně dost často právě chtějí ty rodiče pak i ten návod. Chtějí, aby byl dobrý v tomhle, což je asi na pováženou do toho tlačit, ale vlastně chtějí ten návod, jak má trénovat a podobně. A ono se ukazuje – nevím, jak je to na lyžích – ta nutnost té specializace, že třeba v cyklistice to stačí klidně v 18.
Jo, ta cyklistika v celostátním měřítku byla jiná, protože je to trošku jednodušší motoricky. To běžecké lyžování je fakt důležité, aby to dítě bylo co nejvíc na těch lyžích, pokud chce do budoucna být dobré, protože ten cit a ta technika, kterou my tam potřebujeme, je super důležitá, ten balans na těch lyžích. Myslím, že lidi, kteří třeba zkusili běžky, nejhorší pro ně bylo, že se na tom nebyli schopni vůbec srovnat a vůbec s tím nějakým způsobem fungovat. Takže když ty děti začnou od malička a sžijí se s tím, tak to je extrémní rozdíl, když se chtějí zlepšovat.
A co je pak ten věk, kdy už se na to může specializovat? Kdežto já nevím, že třeba Luděk dělal dlouho lyže i kolo.
Pro mě to třeba bylo v nějakých 14-15 letech, kdy jsem se rozhodl čistě pro lyže, ale byli tady lidi jako Helene Fossesholm, která byla třeba juniorská mistryně světa, má zlatou medaili ze štafety z velkého mistrovství světa, tak dělala tu cyklistiku až do 20 a zároveň do toho měla i medaile z toho lyžování. Takže když pak máte takového talenta... Je pak zase na zváženou, aby ho to úplně neutavilo, protože tohle je docela častý případ, že někdo dělá běžecké lyžování a horskou cyklistiku dohromady nebo silniční, takže vlastně skončí jednu sezónu a jdou okamžitě dál. Vlastně tam není úplně nějaká pauza, takže pak se občas stává, že to trošku přeženou.
To pak bude možná už pak o té genetice, kde kdo sleduje cyklistiku jako Van der Poel nebo Van Aert, tak ti by si k tomu mohli přidat ještě něco jiného.
Asi by to přežili.
Ale smrtelníka by to vyřídilo. Tak to je dobrý. Takže 15, na tom se největší odborníci shodují, že to úplně stačí. Protože spousta těch rodičů je dost často, jak bych to řekl nějak hezky – přešponovaní. Že jako v jedenácti musí mít tady tréninkový kemp a podobně.
Já tomuhle říkám ambiciózní rodiče.
Ale mně přijde, že v tom lyžování to tolik není, že to není takový luxusní sport jako třeba tenis.
Jo, jo. Souhlasím, že v tom lyžování mi to přijde jako relativně taková přátelská, rodinnější komunita. Věřím, že v tom tenise, cyklistice, ve fotbale, třeba v hokeji, v těchto velkých sportech tady u nás... to si myslím, že já ani nemám ponětí, jak to tam funguje.
Takže myslím si... To jsme se byli podívat jednou s Petrem Vakočem na bajkách na Šumavě, a v tom se jel zároveň český pohár, tak jsme se zastavili podívat a Petr, kdo ho zná, tak jel dvě Tour de France... ten na to úplně koukal, byl z toho hotový. Tam byly jako obytňáky, v čemž jsme nezávodili ani my. Tak se tam převlékali někde venku a tam mělo 20-30 dětí obytňáky, všichni wattmetry... on měl v 15 nějaké průměrné kolo a očividně ho to nelimitovalo.
Jo, já si myslím, že pak asi to nebude špatné od nějakého věku, když ta rodina má ty finance a může si tohle dovolit, tak to asi nebude špatné vůbec pro to dítě tohle zažít, pak bude víc připravené na nějaký přechod do nějaké reprezentace nebo tak. Ale věřím tomu, že když se začne moc brzo, tak to dítě to ani nebude bavit, bude s tím mít spíš stres než zábavu. A pak v budoucím věku to může dohnat.
A stává se ti někdy, že si řekneš, že dneska se mi fakt nechce?
Většinou z 90 % ne, ale občas se ráno probudím a je to spíš třeba, že jsem zničený z předešlých tréninků. Říkám si, že dneska bych fakt zůstal a nechce se mi nic. A pak je to přesně o tom vnímat to tělo. Je to... mám to teďka jen v hlavě, že se mi nechce, nebo je to fakt, že to tělo je jako hotové? A pak začnu upravovat ten trénink a tu situaci vždycky musím nějakým způsobem zanalyzovat. Ale jsou dny, kdy se mi fakt nechce a je to primárně v hlavě, ale tu práci prostě stejně udělám.
A třeba v pubertě jsi neměl takové záchvěvy, že bys chtěl něco jiného nebo někam do zahraničí na školu?
To ani ne. Spíš když jsem byl úplně menší a třeba teďka nás vytahovali se ségrou na kolo nebo tak, tak jsem řekl, že nejdu. Ale od nějakých přesně těch patnácti už to takhle úplně není.
Že teďka jsi určitě v takovém píku nadšení, nic není problém, trpět je vlastně jako pohodička, ale nebojíš se toho, že pak třeba, až budou roky, kdy se tolik dařit nebude, že pak už to nebude tak snadné jít na ten trénink?
Věřím tomu, že tohle přijde. A věřím tomu také, že tím, že o tomhle vím, tak na to budu líp připravený. Já docela rád pracuji se svojí hlavou a vnímám a přemýšlím o tom, co a jak bude. Takže věřím tomu, že na to budu nějakým způsobem připravený a přemýšlím o tom. Vždycky si pak říkám, proč to dělám a jestli mi to za to stojí. A dokud ta odpověď, že mi to za to stojí, tam bude, tak s tím nemám jediný problém. A já to jako nedělám jen tak... Samozřejmě ty výsledky jsou fajn, ale fakt dělám to, protože mě to baví. A je to upřímně ten život profesionálního sportovce super. Já si nebudu stěžovat.
Tak to je parádní. Ti lidi, kteří to dělají kvůli těm výsledkům... věřím, že když máš extrémní talent, tak chvilku přežiješ fotbalové tréninky, ale tyhle vaše… Pokud to děláš jen kvůli třeba penězům, tak to se nedá dlouho dělat.
Já si nebudu úplně stěžovat na nějaké finance, ale my jsme třeba oproti fotbalistům... jsme totálně chudáci. Neporovnáváme se. To se nedá vůbec srovnávat. Přitom bych řekl, že... nevím, jak trénují fotbalisti, nechci říkat něco super kontroverzního... ale myslím si, že když trénujeme v létě 6 hodin denně a do toho je to docela tvrdá intenzita a teď tamhle umíráme někde v horku, čtyři hodiny na kolečkových lyžích jedeš, ani nevíš kam... Pak jedeme nějaké intervalové rychlé tréninky, končíš v pangejtu totálně jako vyřízený. Nebudu tady říkat, že to máme těžší nebo něco, ale myslím si, že z toho fyzického pohledu je to brutalita.
Toho fyzického pohledu to je brutalita.
Co se týče nějaké té dřiny, tak věřím tomu, že ti lyžaři to dělají primárně kvůli tomu sportu a ne kvůli žádným penězům.
Určitě, nebo kvůli výsledkům, slávě a podobně. Věřím, že ten fotbalista má spoustu starostí, jak si rozumí s protihráčem a teď řeší strategické věci.
Oni mají ve své hlavě jiné problémy.
A ty máš ale tu fyzickou část zase o to brutálnější. A když zůstaneme u toho v létě v horku, tak pojďme si přiblížit, jak vypadá ten jeden vzorový týden. Jste někde v Livignu na kempu nebo na soustředění?
Jaká je strava a kalorický příjem profesionálního lyžaře?
Tak pojďme od pondělí až do neděle. Jak jste třeba přijeli na Boží Dar za námi na ten kemp, to byl jeden z nejtěžších kempů. A ten týden je to… řeknu, byl tam jeden volný den v těch... co chodím, tak chodím čtyři až pět dní trénink a jeden odpočinkovější den, kde jdu jenom klusat nebo vlastně neudělám vůbec nic. Ale v těchto pěti, šesti dnech třeba tady na tom kempu začneme od pondělí – já to teď budu trošku pálit z patra.
No jasně, pro představu.
Pro představu, trénujeme dvakrát denně a začneme třeba nějakým tříhodinovým tréninkem nebo dvou a půlhodinovým tréninkem na kolečkových lyžích. Do toho máme nějakou rychlost, nějaké sprinty, takže řekněme hodinu a půl intenzity – první intenzity, což není úplně nic těžkého. Do toho máme blok 40 minut, kdy se věnujeme sprintům a rychlosti. Technice v rychlosti. Odpoledne dáme dvouhodinový běh. Další den to můžou být intervaly na… Dobře, na tom Božím Daru jsme šli simulaci sprintového závodu, akorát to bylo trošku ostřejší. Takže jsme šli kvalifikaci, byl to nějaký 3minutový sprint. Vlastně tři minuty úplně co vleze. And pro představu, já jsem ten trénink končil na laktátu asi 21, což nevím, jestli někteří posluchači tady vědí.
Neslučitelný s bolestí.
Nevím, jestli máte nějakou představu o tom, co to je za číslo, ale není to nic příjemného. Pak je třeba 20minutová pauza, pak jsme jeli rozjížďky, byli jsme asi tři nebo čtyři kluci a jezdili jsme tohle samé vždycky. Sprint úplně doraz, co šlo, 10 minut pauza a takhle jsme šli dohromady čtyři jízdy. Je to v podstatě 12 minut zátěže, téhle maximální. Na tom tréninku jsme byli přes dvě a půl hodiny, protože je tam nějaké zapracování, člověk se musí rozjet i v nějaké intenzitě, aby do toho nešel úplně z voleje. A tohle bylo, řekl bych, strašné.
To si dobře představuji.
Pak odpoledne nějaký trošku volnější 90minutový běh nebo zase kolečkové lyže.
To je pro většinu lidí… volnější 90minutový běh. Nebo tak, jak jsi říkal, ve volnu musím vyklusat.
Většinou nějaký 10-15 kiláků běh. Další den, protože třeba náš trenér úplně nechtěl chodit dva těžké tréninky za sebou, takže dejme tomu, že jsme pak měli ve středu nějaký hodně dlouhý trénink – řeknu čtyři až pět hodin na kolečkových lyžích dopoledne. Odpoledne to mohl být zase nějaký trošku volnější výklus. Řekněme, že tam byla síla, že jsme se šli rozklusat a pak jsme šli na hodinu do posilovny. Ta naše posilovna vypadá takovým způsobem, že cvičíme celé tělo většinou. Já mám, řekněme, 15 minut nějaké mobility, aktivace. And pak tam jsou dva, tři těžké cviky a pak tam jsou nějaké doplňkové cviky. Hrajeme si docela dost s nějakou plyometrií, se skoky, hody medicimbaly a tímhle. Další den... to mohly být tři dny docela těžké, takže volno, dejme tomu, a ty další tři dny v tom týdnu – pátek, sobota, neděle – to zase bude nějaký dlouhý trénink, nějaký delší intervalový.
Co to znamená dlouhý trénink?
Dlouhý trénink já počítám tři a půl, čtyři hodiny.
Jasně.
Nebo tři až pět hodin, řekněme.
A to asi nebude na kolečkových lyžích?
No někdy to může být tři hodiny běh, nebo čtyři hodiny kolečkové lyže a pak tam bude další intervalový trénink. Třeba jsme jeli nějaký výjezd, takže jsme jeli dvakrát třicet minut v třetí intenzitě v nějakém ANP. Lidi a posluchači vědí, tak je to v podstatě taková hrana, kdy člověk vstupuje občas do závodního tempa, občas je jako pod a tak trošku si s tím hraje. Pro mě je to třeba nějakých 175, 180 tepů a jedeme… už bolestivější trošku. Trošku jo, jako příjemné to není. Jedeme prostě 30 minut v kuse do kopce, pak nás autem svezou dolů a pak jedeme znova nahoru, což vyvolává trochu komedie. Pro lidi, kteří sjíždí dolů... většina lidí to má opačně, že někde si vyjedou a pak jedou dolů. And pak to bude třeba nějaký normálnější den v jedničce, 2,5 hodiny běhu nebo kolečkových lyží. And odpoledne… třeba občas jsme tam hráli i fotbal. Že jsme dali kousek běhu, kousek tréninku a pak jsme třeba 40 minut hráli fotbal. Akorát ten náš fotbal je takový, že běháme a je to docela intenzivní.
– Hezky. No a za ten týden, když to je tvrdý týden, tak to máš na hodiny kolik?
Pětadvacet hodin.
Pětadvacet hodin.
Pětadvacet, třicet. Záleží třeba z jara. Myslím si, že to bude k těm občasným třiceti hodinám, když tam bude hodně volné intenzity. Ale běžně se snažíme, aby intervalové tréninky nebo těžké tam byly tak tři týdně. Takže tady v tom případě jsem dal dva, ale spíš tam je ještě jeden navíc.
Mně přijde, že oproti většině vytrvalostním sportům to máte poměrně pestré, že je tam hodně posilovny.
Jo, myslím si i tím, jaký je ten sport... máme klasiku, skate, takže už takhle máme na výběr. Máme sprinty a distance, takže ten trénink se podle toho taky musí odvíjet, plus to běhání se hodně často používá, do toho je ještě posilovna, do toho to kolo taky vůbec není od věci, kolo je taky super. Takže my ten trénink právě takhle můžeme dobře kombinovat, což třeba na rozdíl od cyklistiky, kde vlastně tam prostě furt jenom jdeš do pedálů a občas jdeš do posilovny, tak si myslím, že to máme docela pestré a můžeme si s tím relativně hrát.
Na to, jak je to vytrvalostní sport, tak dost lidí, třeba Ondra Černý, tak nevypadá jako ty typické vytrvalci.
Ondra není vytrvalostní sportovec. Vystačí mu vydržet dvě a půl minuty a pak má hodinu nebo hodinu a půl na to zregenerovat a jít do toho znova. And pak už ten časový úsek mezi tím je kratší, ale… Ondra má 95 kg, skoro 2 metry, je to hromada svalů. To je trošku jiná kategorie.
Ale i ty nejsi žádný tenký. Kdybys ses dvakrát do cyklistiky opřel, tak tam budeš pak totální… tlusťoch nebo nebo nebo. And čím to je?
Protože my potřebujeme i vršek. Řeknu oproti běžcům, cyklistům, my potřebujeme ten vršek těla dost. Ať už je to při soupaži, i při normální klasice, při skateu, tak potřebujeme mít sílu v tom vršku a potřebujeme mít dynamiku, potřebujeme být rychlí. And upřímně, někdo třeba si hraje s tou váhou trochu víc, ale já když třeba přiberu kilo dvě, tak se z toho úplně nějakým způsobem nehroutím, i když je to třeba před sezonou, protože ta síla je fakt taky důležitá.
– Že víš, že tě to zase může zrychlit v něčem jiném.
– Přesně tak.
– No a jaké to je na jízdě na kolečkových lyžích? Protože to jediné, co jsem si říkal... jaká ta příprava je, tak jediné, co bych z toho vyškrtl, jsou ty kolečkové lyže, protože přesně tu největší zábavu z toho kopce si nemůžu užít.
Nebo nejít tolik do rizika. My si to užijeme i dolů. Akorát je to takové, že když spadneš, tak nepadáš na sníh, ale padáš na asfalt a nejseš úplně nějakým způsobem krytý, což je podobné jako u cyklistů, akorát nemáš žádnou brzdu.
– No jasně. And když auto, tak to je…
Tak musíš právě… je to docela obtížné v tom, že vybíráš ty cesty, kde je reálné na tom jezdit. Takže my třeba máme vybrané nějaké silnice a když se pustíme dolů, tak jedeme 60, 70. Nemáme brzdu, ale víme, že ta silnice je v pohodě. Ale je tam riziko, nikdy nevíš, co ty auta okolo tebe udělají. Takže určité riziko tam je. And není to jednoduché, jako u dost lidí. I třeba v těch reprezentacích se z toho kopce bojí třeba víc. Ale pak to jsou kolečkové dráhy, třeba máme v Vesci v Novém Městě, kde vlastně ty sjezdy jsou. Jsou tam i zatáčky, je to relativně obtížné, ale je to všechno jetelné. Takže i v tom létě se to dá dost užít.
– And z hlediska zábavy, co je lepší?
– Lyže 100%, jako normální lyže určitě.
– Takže tady to je "jinak to nejde".
– Jo, jo. Zase, aby to nevyznělo, ty kolce mě taky baví. Ono to je dost podobné. V čem je to lepší – každý den je ta podmínka stejná. Když vám sněží nebo sníh je mokrý a nejede to, tak to se na kolcích moc nestává. Každý den je… zase je to výhoda.
Si zastavíš v klidu na sluníčku a pak na kafíčko. Takový ten cyklistický styl.
Jo, jo, je to trošku v tomhle lepší.
No a potom vlastně... nebojíš se toho, co bude za 10-15 let se sněhem? Protože za chvilku už budeme závodit jenom na kolcích.
Samozřejmě ta myšlenka tam je, ale já si nemyslím, že za 10-15 let... věřím tomu, že ten sníh ještě bude docela v pohodě.
And jak moc jsi schopen trénovat v Čechách přes zimu? To je velký problém.
Takhle, já jsem letos od začátku listopadu do konce března byl doma třeba dva týdny. Samozřejmě byl bych rád pro ty lidi, co jsou u nás v Liberci, že vyjedou na Bedřichov a můžou celou zimu lyžovat krásně. Ale mě už se to až tak tolik netýká.
– Ale i tak seš pak týden doma, dejme tomu zrovna prší a není ani kapka sněhu. Tak co děláš v zimě před tím závodem?
– Tak to je… musíš někam dojet. Buď jedeš někam za sněhem, anebo… já jsem doma byl nejdéle v kuse třeba pět dní. Takže to je takové, že trošku si odpočineš a pak třeba, když potřebuješ udělat nějaký dobrý trénink, tak už máme i v Liberci pás na kolce, že jedeš vevnitř a máš pás jako kdyby na běhátku, ale je to vevnitř.
Takže to řešení má.
Takže to řešení má.
No a závody na kolcích v létě taky jezdíš?
Jo, máme v rámci České republiky asi tři víkendy. Ale je to takové, že na to se neklade úplně nějaká velká váha, protože je to část přípravy a v podstatě všichni to jdou z plného tréninku, nikdo na to úplně necílí. Takže spíš jsou to závody v rámci tréninku. Ale letos bych určitě rád se jel podívat do Norska na nějaké závody, protože to je většinou místo, kde se ta špička i ze Svěťáku sejde, že tam přijedou ze všech možných zemí a porovnají se i v létě, což mi přijde jako relativně dobrý nápad nebo dobrá volba.
– Je to celoroční sport.
– Jo. Stejně když někdo vyhraje tyto závody v létě, tak skoro nic to neznamená.
– Jasně.
– Není to, že by se lyžování přetvářelo na kolečkové lyžování.
– Chápu, chápu. And když jsi zmínil tréninkovou nálož, tak kolik takhle spálíš kalorií? Vzhledem k tomu, že teď jsme u jídla a výživy, tak to možná tady bude posluchače zajímat nejvíc.
Záleží. Když je to nějaký dlouhý, těžší den, tak můžu být klidně na šesti tisících, sedmi tisících možná kalorií.
– To je šílený.
– Něco takového. And pak to je fakt... těch sedm může být už hodně, ale myslím, že na těch šest se dostanu docela v pohodě. Já tady nemám úplně problém to dojíst, já to docela rád dojím.
No a jak vypadá tvůj den, týden z hlediska toho jídla? Stačí jenom pro představu, kolik toho musíte sníst. Vím, že spousta lidí četlo o Michaelu Phelpsovi – nevím, kolik kilogramů těstovin týdně.
– To, co bylo o Phelpsovi, co jsem pochopil, tak to byly smažené věci, pizza a tohle všechno. Já i tady třeba kvůli Kubovi Přibilovi, který nám pomáhal s tím a dával nám nějaké přednášky, tak já se snažím jíst fakt zdravě a hledat ty kvalitní zdroje těch potravin, ať už to je nějaké farmářské maso nebo... Já už mu to tady nechci krást, ale posluchači určitě vědí. Ale ráno, když je to intenzivní den, tak je to primárně nějaká rýžová kaše. Relativně sladká, do toho můžou být třeba dvě uvařená vajíčka, nějaký jogurt a pak je to hodně o tom, co sním na tom tréninku – to jsou banány, gely, tyčinky, vysokosacharidové ionťáky. Prostě do sebe rvu hodně sacharidů a to i v případě, když je to dlouhý trénink. Akorát tam třeba ta snídaně je víc založená na tucích a bílkovinách, nebo je tam samozřejmě taky hodně sacharidů, ale je to třeba chleba, míchaná vajíčka a k tomu nějaké ovoce a pak třeba müsli, jogurt... je to víc takových talířů. K obědu mám rád rýži, rýži, těstoviny, k tomu nějaké maso. Taky to úplně není nic extra, ale rád se s tím občas vyhrávám, když jsem doma a vařím. Pak to jsou většinou nějaké odpolední svačiny, to je takový... občas to je něco, co prostě doma najdu a je to takový freestyle. Ta odpolední svačina je asi většinou taková nejméně strukturovaná. Že to je všechno, co najdu. And večeře je zase spíš něco k těm bílkovinám. Řeknu nějaké brambory, k tomu, když zrovna doma mám nebo koupím nějaký steak, tak něco takového.
Ale měří se to několik... když nepočítáš ionťáky a tak, tak kolik kalorií zvládneš do sebe jako natlačit z toho hmotného jídla? Že to taky je vlastně...
Myslím si, že tam jsem schopný třeba na nějakých třech a půl, čtyřech tisících docela v pohodě se dostat.
Že to jsou vlastně lidi, kteří by se do toho museli taky dotrénovat.
Jo, jo, to určitě. Jenže jak jsi říkal před chvílí, že když to dítě přijde z toho tréninku a maminka mu naloží to, co si dá sobě... tak to jsem naštěstí nikde neměl a vždycky jsem dostal jídla dost. Vždycky jsem přemlouval rodiče, že jsem ve vývinu, takže já jsem vždycky měl dost jídla.
Já si to pamatuji a to pro rodiče... když jsem chodil do těch školních jídelen a pak byl ten cyklistický trénink, tak myslím, že jednou mi tak strašně seklo, já jsem někde skoro brečel za Prahou, že jsem nemohl dojet zpátky. Že vlastně jako dítě to nechápeš, co potřebuješ. Něco ti dají, tak jdeš.
Jo, to bylo úplně jedno. Dáš si svíčkovou se šesti a pak třicet minut na to jdeš na trénink a vlastně tě to vůbec nějak netrápí.
Teď vlastně víš, že i když tomu nerozumíš, že aspoň vím, že když si dám jenom tohle, že za dvě hodiny skapu.
Jo, přesně. To už mám docela navnímané a vyzkoušel jsem docela dost různých jídel, co funguje a co ne. Takže tohle vím – kdybych si ráno dal malou mističku s müsli a jogurtem a šel na trénink, tak dvě a půl nebo tři hodiny tam asi nevydržím, pokud bych něco neměl s sebou.
And ještě v této intenzitě. Zařazuješ občas nějaké tréninky nalačno?
Nalačno ne, ale zkoušeli jsme posouvat tzv. Fatmax a to bylo, že jsme šli dopoledne, respektive ráno, už jsem neměl až tak vysokosacharidovou snídani, spíš něco trošku méně, pak jsem šel velmi intenzivní trénink v podstatě na vodě a elektrolytech. Odpoledne a vlastně k obědu jsem neměl žádné sacharidy a pak jsem šel odpolední pomalý trénink, třeba dvě a půl hodiny, abych posouval tohle. Není to úplně nalačno, ale prostě je to bez sacharidů.
– Takže trénuješ tento tukový metabolismus.
– Jo, přesně.
– No a pak z hlediska suplementace a tak, co bys ostatním profi sportovcům doporučil, nebo co je pro tebe takový ten basic?
Tak teď ten basic, co máme, tak beru, že to je to, co víceméně máme od vás. Co jsem si hledal sám, tak určitě tam musí být to D. Jako vy ho máte D3K2, tak to beru, že je totální základ, zvlášť pro nás. – And v zimě jdeme… – Řešíte ty nemoci pořád. No, my řešíme ty nemoci strašně, protože….
– Na Vánoce jedeš domů.
– No, no. Strašně se izolujeme v podstatě a cestujeme v zimě přes letiště, přes všechno možné, kde jsou nemocní lidi a tam na tebe hned někdo kašle. Sedí vedle tebe někdo, kdo prostě 100% víš, že je nemocný.
Vždyť to musí být úplně hotové z toho, že letiště... já jdu vedle tebe kuckat.
And pak vlastně na začátku zimy jedeme do Finska, skoro na polární kruh. Sluníčko jsem viděl třicet minut za týden, takže tam ta suplementace toho D je super důležitá, já to vnímám. And pak tam, co se týká toho našeho zdraví, tak ten zinek. To vím, že nějakou tu strategii, kterou tam máme, když na člověka něco leze, tak řeknu "nadopuju se zinkem". Vezmu fakt velké množství a musím říct, že já jsem tuhle zimu byl nemocný tři dny. Ale většinou jsem cítil, že na mě něco jde, přesně jsem to radši včas zastavil, dal jsem si dost zinku a prostě zalezl jsem do postele, vyležel a další den jsem byl v pohodě. Takže v tomhle věřím tomu, že ten základ tam máme. Omega určitě je důležitá, Omega 3. And pak tam máme nějaké multivitamíny, to si myslím, že je důležité. Železo taky, zvlášť když jsme v nějaké vysokohorské přípravě.
Co je to vysokohorská příprava a proč se jezdí do Livigna?
To je docela zajímavé. To je možná takové poslední téma. Vysokohorská příprava. Co to znamená? Jsi tam jako laik... proč? Je tam hezky? Není tam takové vedro v létě?
No, přesně. Tím bych to tak uzavřel. Snažíme se stimulovat nárůst hemoglobinu v našem těle. And to tím, že když jsme ve výšce, tak je tam menší procento kyslíku. And úplně té biochemii, jak jí nerozumím, ale hodně zjednodušeně – snažíme se prostě zvýšit tím hemoglobin, nebo takzvaný THB mass. Já jsem letos dělal takzvaný heat training, kde jsem jezdil doma na trenažéru na kole nebo na běhátku. Snažil jsem se svoji vnitřní teplotu těla dostat na nějakých 38, 39 stupňů. Byl to nějaký hodinu, hodinu a čtvrt dlouhý trénink, který jsem vypotil. Já jsem během toho tréninku pil (někdo během toho tréninku má omezené pití), ale já jsem vypotil něco kolem 2,5 kilo za ten trénink. Takže taky nic příjemného. And to přes jiné mechanismy... akorát, že tím, že se dopijeme, tak se snažíme zvyšovat nárůst plazmy jako takové v těle, čímž zvýšíme celkové množství hemoglobinu v těle. Zase nezabíhám úplně do detailů, ale nějaký takový mechanismus tam funguje. Takže tohle jsou věci, které...
Od kolika metrů nad mořem? Jako to berete, že jste ve výšce?
Od nějakých 1 600–1 700 metrů. Primárně jsme za tím využívali Livigno, které je v nějakých 1 800–1 900 metrech. Takže to je asi takový nejznámější tady v Evropě u nás.
No hezký. Myslím si, že spousta lidí si říká... Věřím tomu, že když se někdo připravuje na Jizerskou padesátku nebo na tyhle podobné závody, takže se dívá, kdo jak.
Když jsme byli před Olympiádou v Livignu... já jsem pak chytil nějaké střevní problémy a musel jsem jet domů, ale tam to bylo jako druhé Česko. Tam je strašně moc Čechů a bylo to přesně i před Jizerskou padesátkou. Když jsem viděl, jak se ti lidi tam hýbou rychle na těch lyžích, říkal jsem si: "Pro nás je ta výška důležitá, ale my tam musíme být opatrní, protože kdybychom tam trénovali tak, jak trénujeme v nížině, tak by nás to relativně rychle sejmulo." Ale pak vidím takové hobíky, kteří přijedou a prostě sypou to tam od prvního dne strašně rychle, tak si občas říkám – trošku víc si zjistit.
– And mně to přijde, že dost často... já to vidím na Stravě, že za sebou jede někdo ten kopec, ten profík, a on to dělá... "už jsem to jel skoro stejně rychle jako on". Jenže on tam projede v pohodě, anebo když jedete intervaly, tak on mezitím dá tři hodiny v klidu v objemu, zastaví si na kafíčko, udělá si ten základ. And o tom mluvil tady Vojta Hačecký taky. Že mu tam chodí profi sportovci a pak takoví ti našláplí hobíci a ty dost často posílá dál na kardiologii.
Jo, já jsem poslouchal tenhle díl, protože s Vojtou taky spolupracujeme a on mi právě pomáhal s tím heat trainingem letos. To si pamatuju na to. Asi mě to ani nepřekvapuje. Většinou vidíte nějakého rychlého cyklistu z televize a jdete hned za ním, protože to je zážitek a vás vůbec nezajímá ten váš trénink, ale spíš… To chápu.
Že se jdeš podívat, ale potom spousta lidí si jde zaběhat po práci, tak to není jako že jdu se na 30 hodin vyklusat, ale to je…
To je hodně blbé.
No, takže ve stresu v práci pak tohle a myslím, že jít radši si lehnout. Takže i ty si teda v Livignu říkáš: "Tihle jsou blázni."
Jo, já se tomu směju, protože to je… Jako když se fakt kouknete na tyto běžce, na Johannesa Klæba a přijede do Livigna, tak i když on teda na ten trénink chodí v pět ráno, aby ho tam nepotkávali lidi, tak jde prostě pomalu. Když je to prudký kopec, tak ho jde pěšky. Tam není žádný důvod nějakým způsobem běžet. And i když ho nejede v nějaké té intenzitě, tak to je strašně kontrolované. And to je jen z těch pár lidí, co se v té výšce spálili. Tam jich docela je. Člověk získá víc tím, že je opatrný, než že tam jde na nějakou hranu.
Obecně to u vás bude, že procentuálně trávíte strašně času v zóně dvě... u vás to už říkáte jako jednička, tak toho bude naprostá většina.
Jo, já jsem se koukal teď na nějaký ten můj rok, jak jsem to měl, a jsem na nějakých 85-90 % tady v té nízké intenzitě. Pro mě to je od nějakých 105 do 140 tepů. And když už jsem na těch 140, tak záleží, co to je za aktivitu. Ale třeba při běhu do kopce, když jsem na 130, 140, tak to není úplně problém. Ale když bych jel v soupaži, kde vlastně to srdce nemá takový výkon, tak tam už bych musel docela jet. Takže pak zase záleží, co to je za aktivitu, ale řeknu nějaké takové rozmezí.
Tak tohleto pro všechny nadšené amatéry si myslím, že je super zakončení: 85-90 % v nízké intenzitě na pohodu.
Ani bych se nedivil, i když je to… je to těžké to říct, protože hobbíci jsou v jiné situaci. Oni nemají tolik času na tréninku strávit. And ten důležitější trénink bude vždy ten intenzivnější. Pokud člověk může jít čtyřikrát na kolo za týden, tak určitě se bude vyplácet, když půjde na dva intenzivní tréninky a pak ty dva prostě jenom v klidu. Ale o to víc ty ostatní by měly být fakt v pohodě kontrolované, než aby tam vymýšlel něco, aby měl 90 % jedničky, když ten prostor časový není. Tak je lepší dát přednost intenzitě, ale zase nepřehánět to úplně.
Bude to spíš naopak u nich, že se jedou zničit.
Jo, určitě. Ale čím ty lidi jsou méně profesionální... já trénuju dvakrát denně a fakt… máš čas.
Mám čas na to tu jedničku udělat. And já už víc té intenzity… v nějakých případech asi můžu ještě trošičku přidávat. Ale kdybych přidal hodně intenzity, tak se uvařím v podstatě. Takže já vlastně jak ten čas můžu vyplnit, jak já se můžu zlepšit, je prostě v téhle nízké intenzitě, která prostě tomu tělu úplně neublíží nějakým způsobem, pokud to není fakt extra.
Vojta Hačecký tady vlastně říkal, že si myslí, že on ten profisport dělal i díky tomu, že každý den chodil snad hodinu do školy a ze školy pěšky jako dítě. Že to mu dalo strašný základ.
Jo, jo. Každý schod v budově nahoru se počítá.
Já bydlím v bytovém domě v třetím patře a já to sleduji a podle mě jsem snad jediný, který si to vyjde pěšky z té garáže. I jedno patro jedou lidi z nějakého zvyku výtahem.
Ale to dělají docela i ti sportovci.
To chápu, to budu dělat taky.
Já bych řekl, že jsem ten typ, co si schody vyjde relativně často, ale když člověk přijde z těžkého tréninku a má jít čtyři patra někde v Livignu na hotelu, tak radši to vyjedeš výtahem.
To stopro, to stopro. Tak já ti moc děkuji, že jsi byl hostem našeho podcastu, že jsi nám trošku přiblížil, co stojí za těmi úspěchy a hlavně budeme přát štěstí do další sezóny a na příští Olympiádu, ať to cinkne.
Díky moc, já jsem si to dost užil, doufám, že nějaký trošku insight těm posluchačům tady byl vysypaný.
Skvěle. Jirka možná plánuje kariéru do budoucna trenéra, on se o to dost zajímá. Samozřejmě si vymýšlím, nicméně mu klidně zkuste napsat. Bude rád, třeba vám poradí.
Zkusit můžete.
Tak jo, mějte se, na shledanou.
Díky, nashle.