Téma mentální odolnosti patří dlouhodobě k těm, která s našimi posluchači silně rezonují a mezi našimi podcasty se řadí k těm nejsledovanějším. Není divu – psychická odolnost, schopnost zvládat stres, úzkosti a náročné či nečekané životní situace, je dnes důležitější než kdy dřív. Právě proto jsme už potřetí pozvali do studia Radima Valiguru – mentálního kouče, který se tomuto tématu věnuje již přes 20 let.
Mentální odolnost dnes potřebujeme víc než kdy dřív. Jak ji ale rozvíjet v době, která nás neustále zkouší? Jak zvládat vnitřní konflikty, náročná životní období i tlak okolí, aniž bychom ztratili sami sebe?
Mentální odolnost není jen schopnost zatnout zuby. Naopak – je to velmi komplexní schopnost, která zahrnuje sebepoznání - schopnost rozpoznat své limity, potřeby a emoce, odolnost vůči tlaku a očekávání společnosti, hledání zdrojů stability v sobě samém, ale i práce s myslí i duševní hygienou a schopnost regenerace a odpočinku. V dnešním díle se zaměříme právě na to, jak si tuto vnitřní stabilitu budovat. Ať už bojujete s úzkostí nebo vás jen zajímá, jak se v psychicky náročné době neztratit, věříme, že vám dnešní rozhovor přinese cenné vhledy i praktické tipy.
Radim Valigura, mentální trenér, konzultant a kouč vrcholových manažerů a sportovců. Trénoval špičkové tenisové hráče ve Švýcarsku, včetně tenisové legendy Martiny Hingisové. Jeho kniha Mentální odolnost, napsaná velice poutavým způsobem, předává cenné rady, jak zvládat každodenní stresové situace a optimalizovat svou výkonnost.
Co se v podcastu #44 dozvíte?
→ Jak čelit neočekávaným situacím -
→ Jak se může definovat mentální odolnost
→ Různé přístupy práce na sobě
→ Vzorce chování: vědomé a nevědomé mechanismy je potřeba přepsat tam, kde vznikly
→ Ego a jeho vliv na naše chování
→ Lze poznat, kdy z nás mluví zkušenost a kdy ego?
→ Zaměřování se na věci směrem ven může být útěkem před tím, co cítíme uvnitř
→ Životní energie pramení z neustálého rozvoje
Všechny díly Trime podcastu můžete sledovat na Youtube, Spotify nebo Apple podcast
Podcast naleznete také na našem YouTube kanálu.
Transkript podcastu:
[00:00:10] Michal: Dobrý den, máme tady další, tentokrát nevýživářský díl našeho Trime podcastu. Vedle mě tady mám posilu – Jakuba, tentokrát v moderátorské roli. Ahoj, Jakube.
[00:00:21] Jakub: Ahoj, dobrý den.
[00:00:22] Michal: A naproti mě – potřetí a po roce – Radima Valiguru. Ahoj, Radime.
[00:00:28] Radim: Ahoj, pěkné odpoledne. Těším se na povídání.
[00:00:31] Michal: Setkali jsme se tady zase po roce, protože posledně jsme to nestihli všechno doprobrat. Možná bych začal úplně na úvod – bavili jsme se tam vedle, protože jsme zjistili, že máme zabookované studio ve stejný čas, kdy je rezervovaný ještě jiný podcast. A to se stává docela často – v běžném nebo pracovním životě – že mám něco nalajnováno a někdo mi do toho hodí vidle. Někdo se z toho hroutí, nadává. Někdo je úplně v klidu. Co tam je za principy? Jak to zvládat? Ty se věnuješ mentální odolnosti. Takže – jak si tady můžu pomoct nějakou praktickou radou?
Jak se podle tebe učit přijímat změny?
[00:01:20] Radim: Stres začíná nepřijetím situace. Když máme nějaký plán – myslíme si, že něco bude určitým způsobem – a ono to nakonec dopadne jinak, pak pokud si řekneme: „Ne, náš původní plán je ten jediný správný, a prorazíme ho za každou cenu,“ tak vzniká stres a začínáme bojovat. Nepřijetím situace nám zůstává jen tato jediná cesta – prorazit. Ale když se uvolníme, pustíme ten vnitřní stisk a řekneme si: „OK, tak to může být jinak, možná mi to má něco říct,“ – a díváme se na to z nadhledu – pak se začnou objevovat možnosti. Abych se na to dokázal dívat z nadhledu, potřebuji být u sebe, ve svém středu. A pak mě napadají nové věci, co mi to může přinést.
[00:02:14] Michal: Zkus mi poradit – přijetí situace versus nepřijetí.
[00:02:19] Radim: Teď jsme seděli vedle a přineslo nám to pěkný pokec. Tři čtvrtě hodiny jsme si probrali různé věci – nejen k podcastu, ale i další. Naladili jsme se. A myslím si, že to přinese i to, že ten rozhovor bude jiný, než kdyby se tato situace nestala. No a co z toho vznikne, to uvidíme teď.
[00:02:47] Michal: Vždycky když se ti něco pokazí, nejde to podle plánu, tak si prostě řekneš: „Hele, takhle to má být,“ a zahodíš to?
[00:02:56] Radim: Kéž by to tak bylo vždycky. Ne, ne, ne – samozřejmě ne. O tom je život. O tom je život – aby člověk dokázal s co nejmenším výdejem sil a s co největší radostí čelit každodenním situacím tak, aby mu přinášely neustálý rozvoj a aby si tu jízdu užíval. Mně se to samozřejmě děje. Když jsem naladěný, vnímám to víc. Když jsem naladěný méně, tak jsem ve vzteku jako každý. Takže o tom to je – o zvědomění, o zpřítomnění. Když se něco stane, uvědomit si, že mám vždycky možnost volby. A to je trénink na celý život – nekonečný příběh.
[00:03:45] Michal: Takže je to o rychlosti mojí reakce? Že se nebudu zabývat tím, co nemůžu ovlivnit – prostě už to tak je – a místo dvou minut nadávání si řeknu: „Dám si patnáct sekund a pak to pustím.“
[00:04:03] Radim: Přesně. Rovnováhu – nebo stres – nelze udržet, tu lze jen znovu získávat. Čím víc člověk na sobě pracuje, čím víc těmto věcem rozumí, chápe, proč se dějí, a chápe, jak to celé funguje, tím rychleji se dostává zpět do vědomé volby. Uvědomí si: „Aha, teď se to děje – můžu to ovlivnit? Nemůžu?“ Vyhodnotím situaci. A když povolím stisk, intuice, vhled, stupeň vyzrálosti mě navedou, co s tím dělat. Takže jestli odpovídám k věci – tak takhle.
[00:04:48] Michal: Jo, dává mi to smysl. Jak se dneska díváš na pojem „mentální odolnost“ – tomu se věnuješ. Změnilo se u tebe něco od minula?
[00:05:02] Radim: Dobrá otázka. Vždycky se něco změní. Jak bych dneska definoval mentální odolnost, kam se ta definice posunula od minulého roku, kdy jsme spolu seděli... Napadá mě citát od C. G. Junga: „Pokud si nezvědomíme nevědomé, bude nevědomé dál řídit náš život a my tomu budeme říkat osud.“ Když člověk rozumí tomu, co se mu děje, má odpověď a vědomě to chápe, stává se odpovědným. Ví, proč se to děje, chápe to a dokáže konstruktivně reagovat. Pokud odpověď nemám, reaguji konstruktivně až ve chvíli, kdy ji získám. Tak bych to dnes definoval.
[00:06:08] Michal: Je tím myšleno třeba i štěstí? Někdo řekne: „On měl štěstí.“
[00:06:16] Radim: Štěstí přeje připraveným. Jsme zase u pozornosti. Nemůžu ovlivnit všechno, ale můžu ovlivnit svůj postoj. Energie není dobrá ani špatná – je to dynamická síla. Můžeme se na ni dívat kvantově, spirituálně, selským rozumem. Ale náš postoj k tomu, co se děje, určuje, zda ji vnímáme jako pozitivní nebo negativní. Když mám pocit, že se mi děje něco proti mně, vnímám to jako negativní. Ale když naopak už dlouho uvažuji o změně zaměstnání, protože se nerozvíjím, ale mám rád kolektiv, nechci odejít, a pak dostanu výpověď – je to vysvobození. Vnímám to pozitivně. Pokud ale tu práci miluju a nedovedu si představit, že o ni přijdu, a přesto dostanu výpověď – je to negativní. Kontext rozhoduje. A šíře mého uvědomění v daném kontextu určuje, jak si to vyložím a co mi to přináší.
[00:08:13] Michal: Tohleto mi dává smysl. Teďka jsem to řešil se spoustou lidí — kam směřují svou kariéru a tak. Zajímavé je, že s někým se potkáš a on tak nějak ví, kam jde, ví, co ho baví, ví třeba, jestli má prioritu vydělat peníze a neřeší smysl. Někdo naopak potřebuje mít smysl, peníze mu jsou jedno. A pak jsou lidi — kámoši, že jo — a ti furt dokola řeší to samé. Potkáš se s nimi za rok a mají pořád stejné téma. Tohle je špatně, támhleto je špatně, furt dokola. Proč to tak je? Proč někteří lidi mají pracovní věci víceméně vyřešené, nehledají se, mají jasný směr, nebo aspoň tuší, co by chtěli dělat, a jiní jako by pořád plavali? Ta kariéra, zvlášť dneska, kdy se svět fakt rychle mění, podle mě dost ovlivňuje psychiku lidí. Jednak tím, že tím trávíme obrovské procento dne. A čím dál tím víc mi přijde, že mladí jdou primárně po smyslu. My máme ve firmě štěstí, že k nám lidi chtějí jít pracovat — doufám, že si to poslechnou a doufám, že si to udržíme. Ale co vidím, tak za námi nejdou jen kvůli výplatě. Ať už je to kvůli kolektivu nebo kvůli tomu, jak to děláme, že to má smysl. Máš k tomu nějakou radu nebo pohled? Protože často, když kámoši zase něco řeší, jsou nespokojení, tak mi přijde, že furt hledají ty prachy a nevědí, co chtějí dělat.
[00:10:08] Radim: Takoví ztracení.
[00:10:10] Michal: Jo, struggle. Těžko se mi to popisuje, proto to říkám takhle dlouze.
[00:10:13] Radim: Jasně, stále se kolem toho točíme. To, co slyším, je vlastně člověk, který – když to řeknu úplně jednoduše – nemá spojení sám se sebou. Co to znamená? Můžeme tomu říkat spojení se sebou samým, nebo když to převedu do vyšší roviny, spojení se svým vnitřkem, se svou duší. Duše s námi komunikuje tiše a v klidu. Když ji neposloucháme, promluví hlasitě — skrz tělo. Většinou formou bolesti nebo nemoci. Lidé, kteří nejsou v kontaktu se svou duší, ji nemohou slyšet, protože jsou neustále v běhu. A právě tím, jak stále hledají, nejsou v klidu, a tím pádem ji neslyší. Většinou pak narazí do zdi. Spadnou. A když se z toho vrací, musí se uzemnit – to je to zpřítomnění. Ta bolest nebo nemoc je vlastně šance se zase naladit na svou duši a přijít na to, kam se vydat dál. Ale je to hodně komplexní téma a jsem zvědavý, jestli se k němu dneska dostaneme. Aby se v dnešním světě, který je plný protichůdných informací, člověk vyznal, musí extrémně pracovat na sobě — na svém vnitřním prostředí, na egu. Aby jeho skutečné já dokázalo promlouvat, aby ho dokázalo vést, ukázat mu směr a pomohlo mu čelit tomu obrazu, který nám nabízí dnešní společnost.
[00:12:32] Michal: Tohle jsi asi zažil i ve výživě, ne?
[00:12:39] Jakub: Když jsem dělal s klienty. Jo. Já nad tím přemýšlím, jak dobře se to poslouchá, a hned mě napadá spousta otázek. První asi — že může být docela problém vůbec poznat, že se tě to týká. Pokud nejsi trénovaný...Jak to lze vlastně identifikovat?
[00:12:54] Radim: Identifikovat co?
[00:12:56] Jakub: Identifikovat, že se ten problém týká tebe, abys vůbec našel nějaké řešení. Když pořád hledáš v externalitách — blbý šéf, málo talentu, špatné okolnosti. Ale často to může být tím, že vůbec nemáš nástroje na to, jak si situaci popsat a co s tím dělat.
[00:13:24] Radim: A to je ta práce na sobě.
[00:13:25] Jakub: A to vlastně děláš ty. Když tě napadne nějaký konkrétní příklad...
[00:13:34] Radim: Konkrétní příklad mě určitě napadne.
[00:13:37] Jakub: Máš spoustu zajímavých historek a nejlepší je to ukázat na konkrétním příběhu, co jsi řešil. Tyhle příběhy jsou fascinující.
[00:13:48] Radim: Řeknu třeba příklad. Mám kolegu, který ke mně chodí na mentoring. Velmi vzdělaný kluk, má dobře našlápnuto. Ale pořád mu to ve vnějším světě nefunguje — jako by nebyl zájem o jeho služby. Řešíme spolu, co má udělat, aby byl žádaný, když ví, co nabízí. A dostáváme se k tomu, co mu ten zájem přináší. Když se ho zeptám, jak se cítí, když je o něj zájem, rozzáří se: "Pak mám spoustu co nabídnout, pomáhám, cítím se naplněný." A já mu říkám: „Dobře, takže když se cítíš naplněný, když je o tebe zájem, pak platí i opačně – když se budeš cítit naplněný, bude o tebe zájem?“ A on: „Jo, vlastně jo.“ Takže ten cíl není dělat všechno proto, aby o tebe byl zájem, ale zjistit, co tě naplní, i když ten zájem zvenčí není. V tu chvíli se začneš soustředit na sebe. A když víš, co tě naplňuje, nebudeš o ten zájem usilovat — on přijde sám. Proč honit motýly tam venku? Udělej si zahradu a oni přiletí. Takže moje otázka je: Co tě naplňuje? A ten člověk začne uvažovat, zjišťovat, co mu dává smysl, a ve chvíli, kdy to začne dělat, začíná být o něj ve vnějším světě zájem. Možná nejsem úplně konkrétní, ale princip je snad jasný, ne?
[00:16:16] Michal: Jo, jo. Já se možná ještě zeptám — třeba s tou kariérou. Je to tak, že ten člověk se pořád točí v kruhu a ví, že za deset let bude řešit to samé? Každý rok dokola. Je to o tom, že má nějaké svoje téma, jako v tom tvém příkladu, a proto se mu to pořád děje?
[00:16:42] Radim: No a to je přesně o tom, jaký máme přístup ke svému nevědomí. Máme určité vzorce chování. Vědomě jednáme asi jen pět procent času. Když tady něco říkám, vy mě posloucháte, ale zároveň si automaticky vybavíte něco ze svého života, přemýšlíte, co odpovědět, na co se zeptat, koho vám to připomíná. A v tu chvíli jste už v nevědomí. Sedíte tady, koukáte na mě, ale jste myšlenkami jinde — v příběhu. A to je normální fungování člověka. Člověk přemýšlí, ale to neznamená, že přestane vykonávat činnost. Tu za něj vykonává nevědomí. A to nevědomí je složené z našich vzorců, výchovy, genetické výbavy po rodičích. A právě ono určuje, jak žijeme. Když máme v sobě nějaký vzorec a pořád se do něj dostáváme, děje se nám to samé. Říkáme si: „Zase se mi to stalo, zase jsem naletěl.“ Protože nás tam znovu dostalo naše nevědomí. Nemáme to zvědoměné. Pořád se v tom točíme. A to je naprogramování, které se musí řešit tam, kde vzniklo — v dětství, dospívání, po porodu. Někdy jsme to zdědili, může to být něco, co se stalo mamince, babičce. A tady se dostáváme na citlivou půdu. Lidé, kteří myslí čistě materiálně, to hodí do pytle s ezoterikou — a tam pro ně diskuse končí.
[00:19:02] Jakub: No jasně.
[00:19:02] Radim: Stejně jako s politikou — když tomu někdo nerozumí, řekne: „To je politika,“ nebo: „To je ezo.“
[00:19:09] Michal: To je hezký. A s tím egem — tys to zmínil. Jak moc je to o tom, že i spousta chytrých lidí má jasný názor na všechno a právě to ego je může limitovat?
[00:19:32] Radim: Tady mi hned naskakuje citát... Já na citáty úplně nejsem, ale jeden mi tam skáče...
[00:19:40] Michal: To máš z toho psaní knížky, víš, tam se hodně cituje.
[00:19:42] Radim: Jo, jo, jo. Ale tam zrovna ten citát není. Já myslím, že to řekl Tolstoj. A to je vlastně, že i ta nejobtížnější věc může být vysvětlena prostěji uvažujícímu člověku, pokud si o ní ještě nevytvořil názor. Ale stejně tak ta nejjednodušší věc nemůže být vysvětlena tomu nejchytřejšímu člověku, pokud je přesvědčen, že přesně ví, jak to je, a už svůj názor má. A to je to ego. Jo, protože samozřejmě – ego je klasický pojem, spousta lidí ho používá. No a když se těch lidí zeptáte: „Ale co to je ego?“, tak nikdo neodpoví. Každý na to má svůj názor. Ona možná na to ani odpověď není, protože je to něco, co spadá do té jemné roviny. Ale ano, ego je to, co stojí za vším tím naším. Kdyby nebylo ega, tak nejsou emoce. Neusilujeme, nejsme schopni fungovat v tomto světě.
[00:20:52] Michal: Co to znamená, když se říká: „Mám vyřešený ego,“ nebo „nemáš vyřešený ego?“
[00:20:57] Radim: Jasně. Řešení ega je práce na celý život – když zůstaneme v tomto životě. Ego je nějaká struktura vědomí, která se váže na charakter, a ten se projevuje skrz naši osobnost. To znamená, že charakter je jakýsi vnější projev. Díky egu jsme schopni fungovat v materiálním světě, protože ego se váže na hmotu, na naše tělo. A to je právě ta dualita, o které mluví spousta filozofií. Když se v nás zrodí ego, struktura vědomí, na kterou jsou nalepeny postoje, přesvědčení, a pocit, že přesně víme, jak to má být – tak pokud nás ego přesahuje a ovládá, pak nám to hází vidle do života. Ale jinak je velmi důležitou formou energie.
[00:22:02] Michal: Možná se tě rovnou zeptám za sebe. Občas mám pocit, že mám příliš silný, jednoznačný názor. Jak poznám, že jsem za hranou? A kde je to třeba oprávněné, protože jsem si to odžil? Jak poznám, že si nenalhávám?
[00:22:28] Radim: Zajímavá otázka. Můžeme tomu říkat konstruktivní sebezpochybňování. To znamená, že se naučíš zpochybňovat sám sebe – ale ne tak, že se budeš shazovat. Spíš tak, že si budeš klást otázky, jestli jsi skutečně tak přesvědčený, že to je tak, jak si myslíš. Příklad: zeptáš se člověka: „Jsi si jistý, že to tak je?“ – „Jo, stoprocentně.“ – „Opravdu jsi si jistý?“ – „Jo.“ – „A vážně?“ – „Jo.“ A když se zeptáš ještě několikrát, možná se začne zamýšlet. Jde o to, jaký máš v komunikaci záměr – jestli si chceš prosadit svoje, nebo hledáš skutečný dialog. Myslím, že tady mezi námi je právě ta energie, že si nejdeme dokazovat pravdu. Já do podcastu dávám disclaimer – mluvím za sebe, sdílím své názory a zkušenosti. A kdo to poslouchá, ať si z toho vezme, co chce. Slyšel jsem hezké přirovnání – když se díváš na mozek v řezu, jako na výstavě Bodies, tak jeden řez vypadá jinak než druhý. Těch pohledů je X. A když si to uvědomíš, můžeš se konstruktivně sebezpochybnit a hledat pravdu, jakou jsi schopen v danou chvíli obsáhnout.
[00:24:39] Michal: Když nemám někoho, kdo mě může challengovat – třeba kámoše, terapeuta – tak se snažit challengovat sám.
[00:24:47] Radim: Jasně.
[00:24:50] Michal: Což znamená být už na určité úrovni, abych si tohle vůbec připustil.
[00:24:51] Radim: Jo. A když se na to podíváme strukturálně – jsou lidé, kterým vyhovuje samomluva. Třeba když jedou sami v autě. Poznáš to i podle toho, jak působí. Tito lidé potřebují mluvit nahlas – aby energie šla ven ústy a pak se zachytila ušima zpět. Určitě se ti to stalo – něco někomu vyprávíš, chceš jeho názor, ale tím, jak to formuluješ, si vlastně odpovíš sám. A pak ten názor ani nepotřebuješ slyšet. Jen ti je blbé říct: „Hele, už to nemusíš říkat, já už si to ujasnil.“ Ten člověk ti posloužil jako „vrba“, které jsi to řekl nahlas. Energie šla ven, vrátila se smysly zpět a v mozku proběhl ten důležitý pohyb. Tak si to člověk ujasní. A teď nevím, na co vlastně odpovídám – trošku jsem se ztratil.
[00:25:59] Michal: Teď jsme se do toho...
[00:26:01] Jakub: Zaposlouchali.
Co znamená mít vyřešené ego?
[00:26:02] Michal: Já to chápu, ale ještě jsi mi možná neodpověděl – co vlastně znamená mít vyřešené ego? Máš na to nějaký názor?
[00:26:12] Radim: „Vyřešené ego“ – to mi přijde úsměvné, protože často slyším, že někdo má vyřešené ego. Já říkám: ego je na celý život. Myslím si, že ho vyřešit ani nejde. Můžeš ho dostat pod kontrolu tím, že trénuješ – být u sebe, žít autenticky, pracovat na sobě. Pak dokážeš rozpoznat, kdy z tebe mluví ego, a kdy podstata – tvoje duše. Ale pokud bys měl ego úplně vyřešené, tak už tady nemáš co dělat. Proto tomu nevěřím.
[00:27:12] Michal: Takže to ovládnout do té míry, že... Já nevím. Nenapadá mě chytřejší příklad, než že jsou lidi, kteří furt potřebují ukazovat nejnovější auta a já nevím co všechno. To je takový to materiální... o tom se teda nebavíme? To s tím úplně nesouvisí?
[00:27:28] Radim: To jsou samozřejmě vzorce. Zase – ten vnějšek nám přináší nějaké vnitřní rozpoložení, nějakou energii. Jak jsem říkal na tom příkladu – když mám zaměřenou pozornost na ten vnější obraz, tedy na to, co je venku, tak automaticky se venku něco uděje a u mě to vzbudí určité prostředí uvnitř. Začnu se nějak cítit. A v okamžiku, kdy třeba mám drahé auto a zažívám obdiv, cítím se viděný, oceněný, nenahraditelný, důležitý… tak když to auto mít nebudu, tyto pocity mít taky nebudu. A pak se musím honit za těmi auty nebo jinými vnějšími drivery, abych tyto pocity měl. V okamžiku, kdy na sobě pracuji a jsem schopen si tyto pocity udržet i bez vnějších stimulů, pak si opravdu můžu koupit jakékoli auto, ale nedělám to kvůli pocitu, dělám to, protože to chci. Je to volba. V opačném případě jsem na tom závislý. Lidé, kteří se neustále honí za úspěchem, se v podstatě vyhýbají neúspěchu. A často jsou to lidé, kteří se v dětství naučili, že lásku od rodičů dostanou pouze tehdy, když „performují“ – tedy když podávají výkon. Mají hodnotu jen tehdy, když něco dokážou. A pokud toto přijmou jako model, pak i v dospělosti hledají lásku skrze úspěch. Tento model má dnes spousta lidí. A samozřejmě se dědí – pak ho automaticky předávají svým dětem. Je to zkrátka model.
[00:29:39] Michal: To jsme se vlastně zase dostali k práci, kariéře a tak. Mně tam pořád vrtá hlavou ta otázka – jsou lidé, kteří říkají „vůbec neřeš peníze, hlavní je smysl toho, co děláš.“ A pak jsou jiní, které uspokojuje čistě ten drive za penězi. Ale když se jich zeptáš, jestli by to dělali, kdyby peníze neexistovaly, tak řeknou, že druhý den by s tím skončili. A co je vlastně dobře nebo špatně? Vím, že se to nedá říct takhle jednoznačně, ale jaký máš na to pohled?
[00:30:14] Radim: Nevím, jestli jsme se o tom minule bavili, ale říkal jsem, že tam, kam jsem dneska doputoval, jak to vnímám, co by měl být smysl našeho snažení – tak je to rozvoj. Neustálý rozvoj. V Bibli stojí, že smyslem života je poznání. A v okamžiku, kdy se rozvíjím, nemůžu udělat nic špatně – ve všem můžu vidět možnost růstu. Pokud mám toto jako ústřední abstraktní cíl, tak tomu musím přizpůsobit svou identitu. Pokud budu chtít být odborníkem ve svém oboru, tak se k tomu pojí, že se chci neustále zlepšovat. Stejně jako vy se snažíte s Trime být stále na špičce, sledovat trendy, znalosti. Když to dělám autenticky a opravdově, stávám se odborníkem. S tím jdou ruku v ruce i další aktivity – publikování, podcasty, knihy, pomoc klientům. Když to děláte dobře a jste takto nastavení, zlepšujete se. A čím víc se zlepšujete, tím víc o vás lidé vědí, kupují vaše produkty – rostete. Rozvíjíte se. A s tím přichází i výdělky, ocenění, pozornost okolí. Ale to všechno je výsledek rozvoje, který máte ve vlastních rukách. Rozvoj přináší životní energii. Jinak řečeno – co se nerozvíjí, to umírá. A když se člověk přestane rozvíjet, zavírá se mu kanál životní energie – to jsem říkal i minule. A pokud chcete zvládnout dnešní dobu – která je přehlcena informacemi, změnami, dějí se věci, které dříve dávaly smysl, ale dnes už nedávají – tak pokud na to půjdeme čistě racionálně, praskne nám cévka. A mnohým lidem praská. Proto musíme rozšířit svoje myšlení, přístup, dosah – a to jde za hranice racionality.
[00:33:25] Michal: Jo, je to vlastně o tom, že se obecně rozvíjím. Já to vždycky zkusím nějak shodit a extrémně zjednodušit – dát návod pro toho, kdo v tom není. To je důležité. Třeba technologie jako AI – známe to od našich rodičů. Někteří se novým věcem nechtějí věnovat a s věkem se to zhoršuje. Mladí pak většinou zvládají nové trendy rychleji. A co lidi, kteří si říkají „přijdu o práci, můj job je repetitivní, za pět let nebude existovat“? A přitom vědí, že to, co přichází, bude za deset let běžné jako internet nebo počítače. Takže buď na to naskočí, nebo ne.
[00:34:25] Radim: No a jsme zase u té změny. Stres začíná nepřijetím. Když to, co přichází, vnímám jako ohrožení, logicky to odmítám. A snažím se tomu vyhnout, protože nikdo nechce být ohrožen.
[00:34:40] Michal: To je jako… Jakub vždycky s něčím technologickým.
[00:34:43] Radim: A v tu chvíli to odmítám. A tím se stávám rezistentním, rigidním. Pokud má člověk jako cíl rozvoj, pak je to příležitost k růstu. Ale abychom to mohli přijmout, potřebujeme být flexibilní. A učit se – to vyžaduje energii. Jak jsi říkal – AI dnes nahradí spoustu juniorních pozic. Například v konzultantské profesi, kde se pohybuju já, je seniorní člověk ten, kdo už danou cestu prošel. Má zkušenosti, vhled, to best practice jak se říká. Juniorní lidé je nemají. Rozdíl mezi znalostí a dovedností je ten, že dovednost je aplikovaná znalost. Jinými slovy – vědu se naučíte, řemeslo se naučíte pouze tím, že ho děláte. A když máte seniorního člověka, který už vše zná, juniorní, kteří přinášejí jen znalosti, budou mít problém. Protože to může nahradit AI. Můj klient, který pracuje s konzultantskou firmou, mi řekl: „Dostávám od nich informace, které si můžu vygooglit.“ A to je přesně ten moment, kdy AI nahrazuje člověka. Ale informace musí být podána s určitou energií, aby byla účinná. A to AI neumí – protože AI necítí. Člověk je živá bytost, která cítí. Můžete mít perfektní znalosti, ale dovednost je použít je ve správný čas, na správném místě, aby se dosáhlo cíle. Můžete být sportovec, co umí kopat, přihrávat, střílet – ale každá situace je jiná, každý soupeř je jiný. A když tam stojí soupeř, musíte intuitivně vyhodnotit, jestli přihrát, nebo vystřelit. A to AI neudělá. To zvládne jen živá bytost, která je napojená a čerpá životní energii.
[00:38:14] Michal: Jak jsi vlastně říkal na začátku, že je to o tom přijetí. Takže když vím, že jsem třeba člověk, který se – nebo asi to zrovna nebude platit u mě – ale dejme tomu někdo, kdo se brání všem novým věcem, brání se změnám... tak je to o tom pochopit sebe. A zase – to je moje.
[00:38:37] Radim: Tak, a teď je otázka. Protože když do toho dáme nějaký psychologický aspekt, tak člověk se změnám brání... třeba kvůli sebejistotě. Jsou lidé, kteří mají sebejistotu vyloženě vrozenou. Dá se to poznat podle určité struktury – jsou to buňky sebejistoty, které máme doslova vepsané ve tváři. Když víte, kam se dívat, poznáte, jestli má člověk vrozenou sebejistotu, nebo ne. V okamžiku, kdy má člověk sebejistotu vrozenou, má v buňkách zakódováno, že když přijde nová situace, tak ji nějak zvládne. To jsou ti lidé, co v nových situacích zůstávají klidní, působí nad věcí, často budí důvěru. Jenže pak jsou lidé, kteří tuto sebedůvěru od přírody nemají. A ti se ji potřebují naučit. Učí je zkušenosti. Když už situaci několikrát zažili a ví, že to nějak funguje, ví, co mají dělat, tak jedou podle metodiky. Tím si to dokážou racionálně vysvětlit a situaci zvládnout, protože už ji absolvovali víckrát. Ale všechno má své pro a proti. Lidé s vrozenou sebedůvěrou zvládají nové situace, ale jejich slabinou nebo výzvou je něco jiného.
[00:40:13] Jakub: Můžou rychleji umřít.
[00:40:15] Radim: Přesně.
[00:40:16] Jakub: Můžou mít sebedůvěru, že to přeskočí, a vlak je tam dřív, než si myslíš.
[00:40:19] Radim: To znamená podceňování.
[00:40:21] Jakub: No jasně.
[00:40:21] Radim: Mají tendenci podceňovat. A ti lidé, kteří sebedůvěru vrozenou nemají, jsou opatrní – a to jim může mnohdy zachránit život. Mají sice více stresu, ale zároveň budou extrémně připravení. Když takového člověka potkám, vím, že se na jednání se mnou extrémně připravil – prolustroval si informace, analyzoval detaily a podobně.
[00:40:52] Jakub: Přesně. Já to celou dobu poslouchám a hned jsem ti to chtěl rozbít – co je správně a co špatně. A víceméně z toho vyplývá, že se tu bavíme o nějaké míře. Pokud se identifikuješ jako člověk, který je extrémně sebevědomý – má to v morfologii hlavy – tak tvoje rada zní: občas si zkontroluj, jestli je to opodstatněné. Zeptej se čtyřikrát a možná zjistíš, že bys měl ubrat. To jsou ti lidé, co „nic není problém“, plují po povrchu, a pak jsou překvapeni, že věci nejsou tak jednoduché. Druhý extrém jsou ti extrémně připravení, kteří nikdy nemají pocit, že jsou připravení dost. A tam zní tvoje koučovací rada: povol trochu otěže. Pořád je to o tom – a proto jsem se na začátku ptal – že podle mě je nejtěžší to vůbec identifikovat. Pokud sis neprošel tréninkem, rodiče tě k tomu nevedli a nevíš o tom, pak může tvoje pozornost směřovat úplně jinam a tebe to ani nenapadne. Takže je potřeba nejprve určit – nevím, jak to nazveš, třeba povahový profil. Já jsem to u sebe objevil až před pár lety, a přitom jsem podle toho fungoval čtyřicet let. V něčem mi to pomáhalo, ale v jiném mě to nesmírně omezovalo. A to je bolestivé zjištění – že jsem to mohl rozklíčovat mnohem dřív. Je to zajímavé. A nevím, proč to tak je. Nevím, jak to tady na té planetě funguje. Nevím, jaké by to bylo, kdybych to překlopil do opačného extrému – třeba bych tu už nebyl. Takže si myslím, že k čemu dospívám, je to, že klíčové je pohybovat se v určitých mantinelech rovnováhy. Tak jak o tom mluvíš ty a jak to předvádíš na kurzech s tím balancováním meče.
[00:42:42] Radim: Ano, s balancováním. A to je právě to nevědomé – to je to zvědomování si nevědomého. Protože ve chvíli, kdy se poznávám – a teď se bavíme, že už jdeme do hloubky – tohle ani není typologie, to je genetika. To, o čem konkrétně mluvím, je kineziologie, konkrétně One Brain kineziologie, která to vzdělání učí. Bavíme se o tom, že když znám své silné stránky, řekněme své výhody a výzvy – tak to nazveme – a rozumím tomu, proč se v určitých situacích chovám takto a instinktivně jinak v jiných, tak jsem potom rychleji schopen vyhodnotit, co je pro mě ta správná varianta. Rozvojová – neříkám správná, nic není objektivně správně nebo špatně – ale varianta rozvojová, a varianta stresová.
[00:43:44] Jakub: Jsem rád, že to tady zaznělo, protože já to nevnímám tak, jak by to mohlo vyznít – že je to špatně, když je někdo nerozhodný nebo něco v tom smyslu. Tohle jsi řekl hezky – je to rozvojová varianta.
[00:43:58] Radim: Tak, tak, tak. Jo, jo. A to je svým způsobem práce s lidmi.
[00:44:04] Jakub: Protože kdybychom všichni byli sebevědomí, tak možná ten svět ani nebude fungovat. My potřebujeme i ty nesebevědomé lidi, ale jenom ten standard někde musí být.
[00:44:17] Radim: Já bych řekl, že jedna věc je sebevědomí a druhá věc je sebedůvěra. Já mluvím hlavně o sebedůvěře. Sebedůvěra znamená věřit sám v sebe v daný okamžik. A je to opět otázka energetické roviny. Když mám před sebou člověka, který nemá genetickou výbavu pro sebejistotu – nebo to řekněme ještě jinak – vím, že když se tento člověk dostane do nové situace, začne panikařit. Vstoupí do něj vnitřní hysterie, protože to je určitá energetická rovina pocitu. A takový člověk potřebuje mít nějakou strukturu, návod, jak z toho ven. To se učí životem. Měl jsem klienta, který to takto měl, a aniž by měl jakékoli vzdělání v tomto směru, přesně mi popsal, jak se sebou pracuje – jak si to dokáže zracionalizovat, odstoupit od toho. Dřív to neuměl, dneska už to zvládá. To je zkušenost, zralost. Řekl jsem mu: „Hele, teď prostě mluvíš, a já ti k tomu nemám co dodat.“ Pak jsem měl jiného člověka, ve vysoké vedoucí funkci, vedl stovky zaměstnanců. Na první pohled extrémně sebejistý. A víte, co byla jeho první věta? Řekl, že si vůbec nevěří. A když jsme se začali bavit, vysvětlil jsem mu přes určitou metodiku, že naopak má obrovskou sebedůvěru. A on se tam rozbrečel. Protože to duše ví. Ale z nějakého důvodu – ať už výchovou nebo jinak – si to nedovolí cítit. Po tomto rozhovoru, kdy mu to bylo vysvětleno racionálně a prakticky na konkrétních situacích, pochopil, že to tak skutečně je. Od druhého dne začal fungovat úplně jinak. Představte si, že celý život fungujete jen s jednou rukou, a někdo vám řekne, že máte dvě. Najednou se vám otevře úplně jiný princip fungování, úplně jiný výkon. To jsou ty – já tomu říkám – zavřené spánkové kosti. Lidi mají filtry, které jim brání uvěřit v sebe sama. Mají v sobě nahrané systémy z výchovy. To je to nevědomé, které ovládá jejich život. Pak se ptají: „Proč se mi to děje?“ No, protože osud. Ale ten osud určují právě tyto věci. Sami se vmanévrovávají do situací, za které může jejich nevědomá volba.
[00:47:45] Jakub: Asi máš spoustu příkladů ve sportu. Já bych měl příklady v dietetice. Nebo vztahy. Dokážeš to k něčemu připodobnit, abychom byli konkrétnější? Ať už na těch vztazích – to je hodně zajímavé – nebo ve sportu. Měl jsi pod sebou spoustu sportovců. Jak se jim třeba dá rozkrýt ten postup – jak tu sebedůvěru objevit?
[00:48:11] Radim: Rozumím. A zůstaňme ještě chvíli u té sebejistoty. Když máte člověka, který od přírody má sebejistotu, ale výchovou mu bylo nalito, že z něj nikdy nic nebude, nebo měl potlačující výchovu, tak je zvyklý extrémně makat. Protože když to má potlačené, chová se jako nesebejistý. Neustále se připravuje, hledá, co může selhat. A tady už se bavíme o terapeutické úrovni, protože za tím je často zablokovaná emoce – nějaký emoční otisk z minulosti. Když se tato emoce uvolní, přístup k informaci se obnoví. Takový člověk pak zjistí, že místo dřiny – zvedání činek navíc nebo další kolečka – si může v klidu sednout, zápas si jen vizualizovat, nebo si odpočinout. Jak jsme se bavili minule – svaly rostou, když se odpočívá. Jasně, je třeba je zatížit, ale potřebují i regeneraci. Tito lidé si odpočinek často nedovolí, protože mají pocit, že bez práce to nebudou mít pod kontrolou. Můžeme si uvést konkrétní situaci – pokud mi můžeš něco nabídnout, můžu to okomentovat.
[00:50:02] Jakub: Klidně můžeš.
[00:50:04] Michal: Klidně mluv, dává mi to totální smysl. Mám příklad – jeden kluk, jak hora, ale pořád řeší téma, že si přijde malý. Přitom stojím vedle něj a koukám, jestli si nedělá srandu. Ale on si srandu fakt nedělá. A i kdyby nabral dalších deset kilo svalů, pořád si bude připadat stejně.
[00:50:30] Radim: To je přesně ono, protože to není o tom, jak vypadáš zvenku. Viděl jsem kdysi komedii, myslím, že se jmenovala „Jsem božská“ – „I Am Pretty“ v originále. O ženě, která se bouchla do hlavy, a najednou si myslí, že je krásná. A chová se jako největší hvězda – přitom velmi pokorně – ale má o sobě to nejvyšší mínění. Lidi na ni nejdřív koukají, jestli se nezbláznila, ale protože o sobě byla tak přesvědčená, mění tím i vnímání ostatních. Lidé to začnou brát stejně. Protože to, co máte uvnitř, se projektuje ven. Když uvnitř cítím, že jsem malý, lidé mě budou taky brát jako malého. I když jsi velký – když sám říkáš, že jsi malý – oni tě tak přijmou. To je obrovské téma. O tom bychom mohli mluvit dlouho. Těch genetických rysů a výbavy je spousta. Ale přesně to je to nevědomé. Když lidé začnou chápat sami sebe, proč se tak chovají, mají to racionálně vysvětlené, pak vědí, co s tím dělat. A mají ten potřebný postup – co dělat, když...
[00:52:11] Jakub: Jo, tak já jsem viděl hodně sebevědomých lidí, co vystupují — z mého pohledu nic moc neumí, ale fakt jako je to totální show a užívají si tu pozornost. Pak jsem viděl lidi, kteří opravdu mají hluboké znalosti, ale vlastně tak jako pomalu nechtějí být slyšet, říkají to tam do země, moderátorovi se nepodívají do očí a tak. Takže vlastně ta rada za tebe zní, že pro tyhle, co potřebují být perfektně připravení, je potřeba se s tím učit pracovat aktivně tak, že jednou ta příprava skončí. A je potřeba ji přerušit a užít si ten výkon. Protože jim to dává tu hloubku, ale hodně je to svazuje.
[00:52:55] Radim: Ono není nic správně, není nic špatně — a to je přesně ono. Ve chvíli, kdy já o sobě vím třeba, že ta příprava je pro mě důležitá, tak to beru jako rozcvičku. No, tak jak dnes, když někdo chce podávat výkony sportovní, a je vzdělaný nebo tomu rozumí — to znamená to zvědomění — tak automaticky přece nepůjde zvedat činky bez rozcvičky, protože ví, že když se nerozcvičí, může se zranit. Může selhat. A to je to stejné. Jsou lidé, kteří se potřebují rozcvičovat víc, a jsou lidé, kteří míň. Ale důležité je ta volba. Důležité je uvědomit si sám sebe, zeptat se: jsem skutečně připravený? Jsem skutečně málo připravený, nebo si jen nemůžu pomoct, protože jsem navyklý se neustále připravovat? A nebo je to opačně — skutečně mám pocit, že to tak zvládnu, nebo se mi jen nechce se na to ještě jednou podívat? A ve chvíli, kdy si řeknu „ne, připravený jsem dost, už jsem to x-krát dělal“, tak si v tu chvíli můžu dovolit to risknout. A to je přesně to zvědomování. To je to, jak jsme se bavili — to sebezpochybňování ega.
[00:54:09] Michal: Souvisí tohle zvědomování s tím, že jak jsi říkal — zpomalím, když ty svaly odpočívají? Protože mám takovou analogii, že kdykoliv mě něco pracovního napadlo, tak to nikdy nebylo u počítače. Vždycky to bylo někde v lese, na procházce a podobně. Je to teda o tom, že když jedu domů tramvají, tak už nebudu koukat do mobilu a budu čtvrt hodiny koukat jen tak po okolí? Že se vlastně naučím odpočívat? Protože to dneska, jak jsi říkal, ta dnešní doba je náročná — a to bude asi jeden z největších challengů: sociální sítě.
[00:54:48] Radim: Pozornost. Práce s pozorností. To znamená — ve chvíli, kdy dneska jdeme a máme otevřené oči, uši, všechno, tak jakýkoliv vjem je náročný na pozornost. A ve chvíli, kdy tomu tu pozornost dáme, tak záleží, jestli nás to chytí emocionálně. Pokud nás to zaujme, tak ta pozornost tam jde. A já to vždycky přirovnávám k těm polínkům: naše energie je to palivo, ta polínka. Tam, kam zaměříme pozornost, tam hážeme ta polínka. To jsou ty ohýnky, které hoří, když je živíte polínky.
[00:55:24] Jakub: Posledních patnáct let se v psychologii říká, že — já nevím, snažili se to nějak kvantifikovat — máš za den šedesát tisíc myšlenek, z toho je drtivá většina buď v minulosti, nebo v přítomnosti. A z toho je vysoké procento — osmdesát plus — negativních. Takže pokud netrénuješ ten vnitřní dialog, což je teď velké téma, protože těch posledních patnáct let je ta doba náročnější, tak máš docela problém. Tak asi jste jako pozornost, vnitřní dialog a všechny tyhle techniky... no, a to s tím souvisí.
[00:55:59] Radim: A teď — jedna věc je to, že máme x smyslů, ale třeba vnímáme ty věci i vibračně přes kůži. To není jen o tom, že nekoukám na billboardy kolem mě nebo do mobilu. To je i o tom, že jedu v tramvaji, sednu si vedle člověka, který je zrovna zdrcený — a pokud jsem vnímavý a nemám zavřené biopole, tak to automaticky nasnímám, tu energii. Minule jsem mluvil o telepatii — to jste tam někde vystřihli a udělali z toho Reels, a to mělo skoro dvě stě tisíc zhlédnutí. Protože dneska tyto smysly jako je telepatie nebo intuice jsou pro spoustu lidí, kteří se v tom nevzdělávají, abstraktní věci. Ale nejsou. Jsou to věci, se kterými se dá opravdu vědomě pracovat.
[00:56:59] Michal: To je vlastně to téma, na které se chci zeptat — „gut feeling“ se tomu říká, nebo já nevím — šestý smysl. A teďka čtete knížku… já jsem četl nedávno od Jeffa Bezose, a tam přesně vyprávěl, jak mu ti nejvíc seniorní manažeři, daleko chytřejší než on, říkali „tohle nedělej“, ale on říkal: „hele, já prostě měl ten gut feeling, udělal jsem to“, a zpětně se ukázalo, že to byly ty klíčové rozhodnutí. Ale pro mě je těžké to nějak uchopit, a občas si říkám — jo, tohle je prostě správný, jdeme to udělat.
[00:57:36] Radim: No a to je ta důvěra — v podstatě to je to, co se trénuje. Ta důvěra sám v sebe. Jestli jsem schopen — teď to trošku zabstraktním — promlouvat se svou duší. A to je přesně ten feeling, jak já si vysvětluju „gut feeling“. Protože „gut feeling“, neboli pocit břicha, je o tom, že duše mluví skrz tělo. Skrz pocity těla. A já to zaznamenám. A ve chvíli, kdy to zaznamenám a dokážu to vzít v potaz — ne že vypnu hlavu, ale cítím „tohle“ — a vezmu to v potaz, že to pro mě má stejnou váhu jako ten mozek, tak mě to může ve spoustě věcí pomoct.
[00:58:24] Michal: Tohle je vlastně strašně zajímavé v tom, jak dost často ti chytří lidi zůstanou jenom chytří. A pak výsledky mají ti, kteří jsou trošku víc napojení, jak ty říkáš. Jak tohle vlastně trénovat?
[00:58:44] Radim: Jak trénovat napojení?
[00:58:46] Michal: Myslím přesně to — že ti všichni říkají „tohle nedělej“, a ty víš, že… já to dneska pořád točím kolem té kariéry, ale třeba v podnikání — kdybych poslouchal rodiče, tak dneska jsem zaměstnaný v korporátu. Nebo někde. Většina z nás asi.
[00:59:09] Radim: Na to moc neumím odpovědět. Nebo spíš nevím, jakým způsobem se vydat, protože — zase jo...
[00:59:19] Michal: Někdo to má.
[00:59:20] Radim: Na to není jedna odpověď. O tom se dneska rozhoduje. Jsou lidé, kteří — když přijde nějaká nová situace, třeba zpětně covid — tak někteří se zakonzervovali a čekali, až to celé odejde. Až bude svět zase v pořádku, takový jako byl. A pak byli lidé, kteří si uvědomili, že svět už nikdy nebude stejný. A začali do toho bušit jiným způsobem, začali se přeorientovávat. Opravdu se to velmi dělí — zrovna včera jsem to slyšel od klienta, který říkal: „hele, pro spoustu lidí byl covid špatně, ale mě strašně pomohl.“ Mně osobně třeba taky velmi pomohl. Přesně to, že se uzavřelo a zklidnil se ten ruch venku, dalo lidem možnost se začít soustředit na sebe. Konkrétní příklad — spoustu lidí se pěkně oblékalo, protože šli ven a chtěli vypadat dobře. Ale ve chvíli, kdy ten venek se utišil a nemáte kam jít, tak buď zůstanete v županu, nebo se budete oblékat proto, že se chcete cítit dobře. Budete běhat proto, že chcete dobře vypadat, nebo proto, že se chcete dobře cítit. Spousta lidí řeší třeba přejídání, nedokážou mít disciplínu s jídlem — jedí, protože chtějí dobrý pocit. Anebo jedí proto, že je čas jídla a cílem je to sníst. A to jsou přesně ty věci. Když člověk dokáže odklonit to vnější prostředí a vytvoří si bezpečné prostředí — já tomu říkám „bezpečné prostředí“ — tak zvládne svoji výzvu. Například půst. Když si ho naplánujete, tak dopředu oznámíte doma, ať vám nikdo nevaří, venku řeknete, že nechodíte na obědy. Všude to vyhlásíte, poprosíte o prostor. A tím vytvoříte podmínky pro svůj úkol. Ale to je jedna věc — cílená. Ale teď si vemte, že by člověk měl každý den takto vytvářet prostor pro sebe. Aby dokázal být naladěný sám na sebe.
[01:02:15] Jakub: Aby ses dokázal slyšet... No, jako v dietetice je to nesmírně důležité téma. A takovej absolutní vrchol, kam já směřuji vlastně sebe i klienty – ale dosáhne toho málokdo. Já to vždycky přirovnávám, protože spousta těch klientů chce přesný návod, protokol, snídaně, oběd, večeře, gramáže, mikroživiny, jo, spočítat dusík, úplně všechno. A je tam vlastně obrovské nepochopení. Já většinou dávám ten příměr na mateřské mléko, které je dynamické, neustále se mění podle potřeby toho kojence. A ten protipól je nutričně definovaná tekutá výživa – neboli náhradní kojenecká výživa, která je pokaždé stejná. Ty si koupíš pixlu a je tam přesně tolik bílkovin, přesně tolik minerálů. Ty mu to dáš a tabulkově je tam všechno správně. Teď už se můžeme bavit, že to nikdy není úplně správně, protože bych to udělal líp – já konkrétně –, ale v rámci toho průmyslu je to zprůměrovaně docela dobrý. Ale nikdy to nepřekoná, když to dítě je napojené. Jo, v tomhle případě ještě nemá ego, je napojené na tu maminku a vlastně interaguje a reaguje. A to mateřské mléko je jiné na začátku kojení, uprostřed, ke konci. A dokonce se mění – nebo samozřejmě se mění i v rámci těch cirkadiálních rytmů. A u toho dospělého člověka je to úplně stejně, ale ty máš nějaký výživový styl, nějaký režim, nějaké představy o dietě. Buď ti to je úplně jedno, nebo naopak jsi velice vyhraněný a víš, že jsi vegan. Ale kdybys doopravdy slyšel tu duši nebo to tělo, tak bys byl překvapený, že je to úplně jiný. Že by ses výživově choval úplně jinak. Takže chápu, že teoreticky nám je to všem jasné, ale vysvětlit to někomu, kdo se jídlem zabíjí, má padesát kilo nadváhu a nemůže si pomoct, neslyší se... A vysvětlit to někomu, kdo má bigorexii, má jednoznačně dvacet kilo svalů navíc než potřebuje a přijde si malý. Takže vlastně, jak jsem říkal – buď jsme v minulosti, nebo v budoucnosti, a všichni teď na to upozorňují, že je potřeba se nudit, že je potřeba se nad tím zamyslet. Takže – vracíme se k tomu: nějaké návody v té knize na tohle téma najdeme? Protože třeba já si fakt dokážu představit spoustu lidí v mém oboru, kteří mají všechny informace, co potřebují, mají ty nejlepší návody, ale opakovaně v té dietě selhávají. A já vím, že jim nepomůžu – že to není tím, že by měli nedostatek informací.
[01:04:55] Radim: Jako v té knížce – já se zabývám hlavně... Já si říkám, že jsem hodně metodik, jo? A tím, že s klienty pracuji jak individuálně, tak s týmy, a chodím hodně – já tomu říkám – na to hřiště, prostě, že jsem hodně v té praxi. Tak ta knížka je hodně praktická, ale je hodně o principech. Protože já vždycky vycházím z toho, že člověk, když chápe princip, tak z principu pak chápe vůli. Nebo roste vůle – protože síla vůle roste významem, jaký to pro náš život má – ta situace nebo ta věc. Takže čím víc já tomu rozumím ve širším kontextu, o to větší význam to pro mě má – buď má, nebo nemá samozřejmě. A když má něco pro mě význam, tak pak samozřejmě nemám problém se silou vůle. Jinými slovy – s disciplínou a tak dál. A to, co já vlastně tady třeba slyším, tak je principiální věc. A tady mě třeba napadá příklad – že je spoustu takových lidí, kteří propadají do nějakých... Teď to nechci říct… řekněme špatných pocitů. Z pocitu viny a tak dál – že selhali, že víceméně, já nevím, zase nedodrželi. Začal jsem s dietou, začal jsem cvičit, zas to začínám znovu. Teď ještě partner nebo partnerka se mi směje, třeba řekne: "Ale ty už zase... už o tom furt jenom mluvíš, furt začínáš." Jo? Já často třeba... jsem se musel smát, že mě to napadlo, když mi moje manželka říká: "Hele, ale Radime, ty už teďka potřetí tento týden říkáš, že začínáš cvičit." Jo? A já vždycky pokaždé začal a říkám: "Ale to je super, že je to potřetí, protože já už jsem třikrát teda cvičil." Jo? Takže já tím jenom chci říct, že ono to není špatně, protože ta rovnováha – ten focus – obzvlášť v dnešní době se nedá držet. Ten se dá pouze znovu nacházet. Jak je ta historka: "Když spadnu do řeky, utopím se? Ne, neutopíš se. Utopíš se, jen když tam zůstaneš." To znamená, ve chvíli, kdy začneš, tak není potřeba vydržet. Jestli vydržíš nebo nevydržíš... Je potřeba neustále znovu začínat. Protože čím víckrát začneš, tím pádem držíš – když to takhle vezmeš. Ale jsme u té dynamiky. A pak je tam druhý princip, který mi tam napadá – a to je to, že třeba Číňané věří, nebo mají takovou teorii, že snídaně ráno může být lékem. A já, když jsem bádal nad tím, proč tomu tak je, tak mně to vlastně došlo. Když si to vezmete logicky – selským rozumem si to dáte do principu: kdy je člověk nejodpočinutější? No je to ráno. Když se dobře vyspíte, když prostě večer nemáte... když večer – jak říká můj kamarád – neuděláte dietetickou chybu. Což byla jeho omluva, proč nedošel ráno, protože se večer ožral.
[01:07:52] Michal: Já myslel, že to byl Jakub.
[01:07:58] Radim: Tak víceméně – vy ráno se probudíte a to tělo má nejvíc energie. A když tomu tělu ráno dáte zdravou snídani – a je jedno, máte ty znalosti, dáte mu něco zdravého – tak to tělo, tím že je nejvíc odpočaté a má nejvíce síly, tak taky nejvíce dokáže s tím něco udělat. Takže pokud vy mu dáte zdravé jídlo, tak ono s tím zdravým jídlem udělá nejvíc dobroty, řekněme, v tom těle – pošle ty živiny tam, kam má, protože na to má energii. Když to stejné jídlo dáte večer, kdy je to tělo unavené, když už jste vyšťavení, no tak to tělo už neví, co s tím tolik dělat, protože už na to nemá tu sílu. Takže ho nezatížíte. Když si vezmete prasárnu – si dáte ráno, se zprasíte – tak automaticky se říká: "Hele, toto můžeš, ale dej si to kafe s mlékem jenom ráno." Nebo prostě se říká: "Ráno to zvládneš. Ráno si dej něco nezdravého, to nevadí." Jo, no jasně – protože to tělo má nejvíc síly, tak ráno to zpracuje. Ale rozhodně mu nepomůžete, když dáte tu prasárnu večer – no tak si ještě navíc ublížíte. A to je zase princip, který prostě lidi, ve chvíli kdy vnímají – jak ty říkáš – cirkadiální rytmy, kdy vnímají ty základní esenciální principy... Čím víc to takhle vnímají, tím o to více si na to můžou jenom skládat zrovna to, co se jim hodí. Protože takhle tam musíme začít. Protože těch věcí je tolik, že v okamžiku, kdy my se nedržíme těch základních principů, které jsou jenom jedny – protože ty nevymyslel člověk, to vymyslela příroda –, tak pak budeme vždycky jenom honit jednu tabulku tam, jednu tam, jeden detail tam, jeden detail tam... ale nebude z toho kontinuální proces.
[01:09:40] Michal: Čím dál tím víc zjišťujeme — nebo já se to snažím na Jakuba naverbovat, a už to tak vidí taky — že vlastně on, jak všechno potřebuje totálně do dokonalosti, do poslední molekuly, tak kdyby naprostá většina lidí dělala... Nevím, jestli osmdesát procent, ale kdyby si vyřešili ty základy, tak by byli totálně v cajku. Ať už je to pohyb, nebo základní mikroživiny, bílkoviny a tak dál. Dost často se setkáváme s tím, že furt řeší nootropika na mozek a podobně – a přitom nemají ani vitamín D, nebo se celý den nebyli projít. Máš k tomu něco z pohledu psychologie?
[01:10:25] Radim: Ve zdravém těle zdravý duch. Úplně jednoduše. Ve chvíli, kdy, jak říkáte, dodržujete základní principy, které si poskládáte selským rozumem, máte základní bázi fyziologické energie. Ale to, že se o sebe dobře starám, perfektně jím a cvičím, neznamená, že nebudu mít ustaraný život, nebudu schopný opustit nefunkční vztah nebo práci, nebo se neumořím jinak. Takže za mě je to jeden díl skládačky. Fyziologická energie je základ. Ale ta druhá část – pořád je to jedna energie – souvisí s egem, emocemi, vnějškem, s tím, co probíhá na úrovni podvědomí. A to je dnes stejně důležité jako péče o tělo.
[01:11:29] Michal: Možná to bude brzy dokonce ještě důležitější.
[01:11:31] Radim: Přesně. Donedávna byla klíčová racionalita, ale podle mě se to začne obracet.
[01:11:45] Michal: Když mi „pojede hlava“, tak se třeba zvládnu ukočírovat, abych se nepřejídal.
[01:11:50] Radim: Ano. Racionalita je důležitá, ale budoucnost vidím v tom, že začneme chápat i tu druhou polovinu mozku. Být citliví, vědomě citliví na energii, a umět s ní zacházet tak, aby nás neničila. Abychom nešli sami proti sobě.
[01:12:07] Michal: Moje otázka směřovala k tomu, kde vlastně člověk má začít, když chce řešit nějaký problém. Než bych mu dal číslo na Jakuba, tak bych mu spíš řekl: „Vyřeš si základy, poslechni si naše podcasty, udělej si dva testy, to ti zabere rok, a pak přijď.“ U tebe to asi taky nebude o tom, že hned doporučíš terapeuta. Kde mají lidi vlastně začít, když se chtějí rozvíjet?
[01:12:47] Radim: Podle mě na to neexistuje univerzální odpověď. Každý máme jinou cestu. Někdo uslyší podcast, jiný potká terapeuta, další si přečte knížku. Takže moje rada zní: hlavně začít. Jak říká náš společný kamarád Petr Vakoč, stále ještě závodí v cyklistice, dvojnásobný účastník Tour de France – když jsme spolu řešili jedno téma, říkal: „Já ráno vylezu z baráku, vím, že mám najet 150 kilometrů, ale nevím, jestli jet doleva nebo doprava.“ A já mu řekl: „To je jedno. Hlavně začni šlapat. Až po 10 kilometrech zjistíš, že chceš jinam, tak už máš 10 km za sebou. A ty byly potřeba k tomu, abys na to přišel.“ Takže: hlavně začít. Vyvinout energii. Kdo chce energii získat, musí ji nejdřív vydat.
[01:14:27] Jakub: Souhlasím, že se to nedá paušalizovat. Měl jsem spoustu klientů, kteří neustále zažívají zklamání v opakovaných pokusech o změnu v dietě. Tvoje rada je: vyřeš si základy, pak hledej odborníka – ale i tak je čeká třeba ještě pár zklamání, někdy úplné vyhoření. Možná je pro někoho cesta právě naopak: přestat zkoušet. A když na to nepřišli doteď, tak už na to nepřijdou.
[01:15:03] Radim: To je o postoji. Já zastávám názor, že nikdo není z pohledu duše obětí. Pokud někdo nechce, tak nechce. Je to jeho volba, jeho život – nikdo ho za něj neodžije.
[01:15:42] Jakub: Jasně.
[01:15:42] Michal: Taková ta věta: „Za všechno, co se mi děje, jsem zodpovědný sám.“
[01:15:53] Radim: Těžko se to přijímá pro lidi bez širšího kontextu, ale je to tak. Náš mozek je omezený, takže to může být těžké pochopit, ale z mého pohledu to tak prostě je.
[01:16:21] Michal: K tématu vyznat se ve světě protichůdných informací... Náš obor je toho plný. Vegani proti carnivore, a já nevím kdo ještě. Jak je to třeba ve výchově? Protože v psychologii se často vracíš k dětství – dneska jsi to zmínil asi dvakrát, třikrát. Dnes je trend svobodné výchovy, školky, školy – hlavně ať dítě tvoří – versus nějaký systém. Jak se na to díváš? Co je dobře, co je špatně? Teď bych se chtěl trochu věnovat rodičům.
[01:17:07] Radim: Já sám mám tři děti, takže to praktikuju každý den. Je to pokus–omyl. Teorie platí, dokud není vyvrácena praxí. Podle mě: každý systém je lepší než žádný. Ale lpět na systému taky není dobře. Je to o intuitivní práci. Napadá mě jedna věc, kterou často řeším i v praxi – spousta rodičů zastává názor, že by měli stát za sebou, být jednotní ve výchově. Ale tohle je často příčinou nesebedůvěry dítěte, které pak vyroste v dospělého. Takové to „maminko, podpoř mě“, „tati, musíme být spolu“... To je nepřirozené. Je normální, že rodiče mají jiný názor, protože jsou různí. A když dělají naoko, že mají stejný, tak lžou. Nejsou autentičtí. Dítě to cítí, i když to nedokáže rozpoznat vědomě. Na úrovni duše to ví. Když se rodiče „spolčí“, jsou v přesile – a dítě dostanou do neautentického systému.
[01:18:27] Radim: Táta by mu třeba něco dovolil, třeba být vzhůru do jedenácti o víkendu. Ale ví, že druhý den odjíždí, a syna bude mít na starosti máma. Takže v tu chvíli platí maminčina pravidla. Řeknu mu: „Samíku, já bych ti to dovolil, já s mámou v tuhle chvíli nesouhlasím. Ale protože zítra tě bude mít na starosti máma, budeš poslouchat maminku.“ Tím ji podpořím, ale zůstávám autentický. Dítě ví, na čem je.
[01:19:50] Michal: Takže je to jasné. A když bys nezůstal autentický a držel se té rady, že rodiče mají být jednotní, co by se stalo?
[01:20:00] Radim: Dítě se pak učí, že systém je nadřazený jeho intuici. Ví, že táta by to dovolil, ale přetvařuje se kvůli klidu s mámou. Takže dítě začne věřit tátovi víc než své intuici. A protože děti jsou do určitého věku „tabula rasa“, to, co řekne blízký člověk, je pro ně svaté. Dítě má nějaký vnitřní pocit, ale jeho nejbližší lidé mu říkají, že to tak není. Tím ho přerámují a podkopávají víru v sebe sama. Sebedůvěru.
[01:20:49] Michal: Takže takhle vlastně vznikají naprogramované vzorce.
[01:20:52] Radim: Ano. To je praktický příklad. Takových věcí je samozřejmě spousta, ale tohle je uchopitelné a racionální. Rodiče si to můžou sami ověřit.
[01:21:15] Michal: Teď mi přijde, že jsi to vlastně shrnul. Tohle byla rada, která mi doteď dávala smysl – že rodiče musí držet spolu. Ale kdybych neznal ten kontext bloků a tak, vůbec bych to neviděl jinak.
[01:21:32] Radim: A to je ono – právě jsme to zvědomili. Spousta lidí se něco naučila a tak to dělají. A když náhodou uslyší tenhle podcast a bude jim to dávat smysl – neříkám, že musí – ale mohou se nad tím zamyslet. A pokud jim to dává smysl, můžou ten způsob změnit. Tím podpoří sebedůvěru a zdravý vývoj svého dítěte. To je můj názor.
[01:22:05] Michal: Pokud by někomu tohle povídání dávalo smysl a chtěl by tě někde najít nebo se něčeho zúčastnit, jaké má možnosti?
[01:22:13] Radim: Může si přečíst moji knížku Mentální odolnost – klíč k budoucnosti. Pracuji na redesignu, kde budou přidané obrázky různých cvičení, které dělám na živých seminářích. Ty semináře – trénink mentální odolnosti v praxi – většinou dělám pro sportovní kluby nebo firmy. Ale často navážu spolupráci s někým, kdo to chce zorganizovat pro své klienty. Někdy vypisujeme i veřejné. Vše najdete na mých stránkách: radimvaligura.com.
[01:23:07] Michal: Takže ať už jsem firma, nebo jednotlivec, můžu se ti ozvat a dostanu odpověď?
[01:23:13] Radim: Snad, když to zvládnu odpovědět.
[01:23:17] Michal: No tak jo. Radime, moc ti děkujeme. A vám, kteří jste doposlouchali až sem, budeme rádi za zpětnou vazbu, komentáře a případné tipy na další díly. A kdo ještě neodebírá, tak odebírejte náš YouTube kanál nebo nás sledujte na Spotify či Apple Podcasts. Děkujeme, mějte se krásně. A děkuju ti, že jsi byl naším hostem.
[01:23:43] Radim: Děkuji a pěkný večer.
[01:23:45] Michal: Mějte se, na shledanou.
[01:23:46] Radim: Na shledanou.
